Vytržena z kontextu

Nadchází další den, opět tady, v zatracení.
Rozespale mžourám očima a snažím se zaostřit. Po chvíli se mi to přece jenom povede, snažím se vstát, jde to pomalu ale já jsem silná, silná i po tolika měsících, které jsem tu již strávila. Tady, v zatracení.
Rozhlédnu se, není tu nic, jen já, kovové mříže a hlasy, ty odporné hlasy. Dovádí mne to k šílenství, i po tolika měsících. Myslela jsem, že si zvyknu, ale chyba lávky.
Jak jen může být život odporný. Dvakrát denně nám tu podstrkují jídlo, nestojí za moc, ale hlad je hlad. Je tu zima, vzduchem se nese pach moči.
Bolí mne celé tělo, pomalu ale jistě se přibližuji k těm chladným kovovým mřížím. Vyhlédnu ven, jsou všude kolem, obklopují mne. Další a další, naproti za mřížemi, vedle a dokonce po obvodu obou stran, kam jen dohlédnu. Moje spolubydlící..
Tak jsem se jim naučila říkat.
Když jsem sem přišla stala jsem se terčem všech posměšků a urážek, jaké jen mohou přijít na jazyk, byla jsem ten nicotný neschopný ubohý nováček. Nula, nicka. Nebyla jsem pro ně nic, jen terč, do kterého se mohly a rády strefovaly.
Stačí se tvářit nevinně a mile, pak vás mají za miláčka a vše je vám rázem odpuštěno, hlavně se moc neprojevovat.
Nenávidím tohle místo, ty hlasy, ty slídivé oči, které pozorují všechno kolem. Vše musí ale jednou skončit, alespoň já tomu věřím. Jednou přijde má chvíle a já tuhle smrdutou kobku opustím, s hrdostí a se vztyčenou hlavou. Pak budu volná, zase svobodná.

Jednoho dne skutečně nadešla má chvíle, nevím jak je to možné, snad nějaké nedopatření, vždyť já už vlastně nikoho nemá, všichni mi umřeli, ale je zbytečné se tím zabývat. Měla bych se radovat.
Teď žiji v pěkném dvoupatrovém domku, spolu s mojí spolubydlící. Je to milá ženština, velmi pohledná, ale nijak nafrněná jako spousta jí podobných, je přátelská a věnuje mi hodně svého volného času. Staly se z nás dobré přítelkyně.
Velmi rychle jsme si na sebe zvykly a stala se z nás nerozlučná dvojice. Všude ji následuji a ona to s radostí vítá, mohu s ní chodit i do její kanceláře, nikomu to nevadí. Dokonce se mi tu věnují a doslova mne rozmazlují.
Christine je prostě skvělá, stala se součástí mého života a já jsem konečně šťastná. Poslední dobou mne ale trochu rozčiluje, pokouší si najít nějakou novou známost, jako bych jí už nestačila. Připadám si odstrčená. Snad ji to za čas přejde a všechno bude zase tak jako dřív.
Uběhly dva roky, pořád k nám do rodiny nikdo nepřibyl a vše se vrátilo do starých kolejí. Opět spolu trávíme co nejvíce času a hodně chodíme ven. Nikdy nevím kam zamíříme a tak ji většinou nechávám v čele a tiše a poslušně ji následuji. Poznávám spoustu nových věcí a míst. Je to báječné, kéž by to nikdy neskončilo.
Pak ale přišel zlom, Christine onemocněla nějakou vážnou nemocí, jejíž název si ani pořádně neumím v té své hlavě přelouskat.
Bylo to čím dál tím horší, byla bledší a bledší. Z obličeje se jí úplně vytratila barva, byla bílá jako křída. Pořád jen ležela v posteli a kašlala.
Byla jsem bezradná, nevěděla jsem co dělat, jak jí pomoct. Od té doby co Christine onemocněla se o ni začala starat její matka. Vůbec mě k ní nechtěla pouštět, netušila jsem proč, možná proto, abych se také nenakazila tou hroznou nemocí. Mě to ale bylo jedno, vždy jsem si našla způsob jak proklouznout do její ložnice. Sedávala jsem u její postele, těsně vedle její hlavy, a snažila se ji ukonejšit, zvednout jí náladu. Byla ráda za moji přítomnost, ale byla čím dál tím slabší, znala jsem ji příliš dobře na to, abych věděla, že je to s ní velice špatné.
Jednou v noci jsem od ní musela odejít a když jsem se ráno vrátila naskytla se mi chmurná podívaná. Dveře byly otevřené, všude plno lidí, Christine ležela bezvládně v posteli, bez života. Zemřela a já jsem u ní nebyla, zrovna v její poslední hodince, tolik jsem si to vyčítala!

Zase jsem zůstala sama, opuštěná. Její byt po pár dnech prodali, prý byl velice žádaný. Ještě aby ne! Christine byla výjimečná žena, skvělá redaktorka s tou nejlepší pověstí a moje nejlepší přítelkyně.
Hodně se o ní teď psalo v novinách. Jednoho dne vyšly noviny, které byly věnované pouze jí a co jsem tam neviděla! Byla tam naše společná fotka! Christine seděla ve své kanceláři na své oblíbené kolečkové židli a já jí seděla stočená do klubíčka v klíně. Pod fotkou byl titulek: ,,Christine a její nejlepší přítelkyně, kočka Eddie, jedna z mála věcí, kterou Christine opravdu milovala.“

Teď žiji ve skrytu temné ulice, ve starém roztrhaném pelechu s kouskem zmuchlaných novin, kde je ta nejhezčí fotka pod sluncem, jediná hmotná vzpomínka, která mi po mé nejlepší přítelkyni zbyla.