Stěžoval si někdo?

Dovolená.
Každý chce jinam, ale nakonec většina skončí v tomhle kempu.
Někdo pod lípou, jiný pod jilmem.
Místa jsou vykolíkovaná a rozdělená, nikdo nepřelézá ze svého stanoviště.
Tady chybí kousek sloupku, támhle někdo namaloval fixou…co? No to snad ne. Prostě, na bráně je cosi fixou.
Na noc se zamyká.
Je to bezpečnější a zatím si nikdo nestěžoval. Nad klidem nočních ptáků bdí dva hlídači, střídají se po směnách. Za deset celá vyrazí z domku na vzdálenějším konci od brány, vezmou psa a udělají kolečko kolem stanovišť.
Potichu, nikoho nerušit.
Pes neštěká, je stejný pro obě směny. Flekatý, pomalu mává ocasem.
Ráno se otevře, přes den můžou dovnitř i neubytovaní. Ale nikdy na přespání, flekatý pes a nová směna se o to postarají.
„Dneska se mi ale tak nechtělo.“
„A včera se chtělo víc?“
„Včera se jenom sekalo.“
Dva údržbáři, nebo někdo, v pláštích zmatené barvy jdou od brány, jeden s lesklou pleší a zamlženýma očima, táhne za sebou hrábě.
Hlavní cestička je štěrková, od hrábí odskakují kamínky. Cink, cink, nikdo je neposlouchá. Jim je to jedno, jestli leží na cestě nebo vedle v trávě. Jim je to jedno. I těm dvěma v pláštích, plešoun jde jednou kanadou po trávě.
Druhý je vyšší, nemá brýle ani knírek, jen tváře má trochu zašedlé jakoby věkem nebo nemocí.
Má kalhoty jako zedník a boty, co se prodávají kutilům, uválené od hlíny.
„Co žena? Je to lepší?“
Plešoun zavrčí a hrábě nadskočí.
„Vždycky si říkám,“ pokračují popelavé tváře, „že tady bych být nechtěl.“
„To je tím, že seš tady pořád.“
„Ani ne. Hezky bych se natáhnul někde na kopečku, jenom tráva, hezký výhled, třeba na moře.“
Plešoun zachraptěl, asi se zasmál. Hrábě nadskočily, oba údržbáři, nebo někdo, přešli na trávník.
„Dneska musíme udělat tu pětatřicítku.“
„Stěžoval si někdo?“
„Hele, až si budeš chtít orazit, stejně skončíš tady. Nebo už máš letenku k moři?“
„Ale představovat si to můžu,“ povzdychl si ten vyšší v zednickém.
„Jako tuhle Štrausovi. Najdeš plac a bude taky dobře.“
Jen přes ty tuje houby uvidím, pomyslel si a protřel rukou popelavé tváře. Ale nakonec i ten vzduch občas fouká jako od moře.
Když dorazili k pětatřicítce, hrábě se zastavily a dřevěným koncem kleply o zem – klap.
„Kde máš lopatu?“
„Kruci, nahoře. Nechal jsem tu jen krumpáč.“
„Jdi pro ni, já zatím začnu.“
Plešoun se odplížil, hrábě nechal ležet.
Ten vyšší si zase promnul tváře, traktorová podrážka se zařízla do hlíny a krumpáč poprvé udeřil.
Kam budeme házet dneska?
Fritzovi, nebo Šmídovi?
Ententyky…Šmídovi prohráli. Anežka, František i Vilém budou muset snést trošku hlíny navíc. Vždyť je to jen do zítra, oni si stěžovat nebudou.
Plešoun se pomalu vrací, lopatu netáhne, ale nese podél těla.
Uličkami mezi jednotlivými stanovišti, každé má pomník, fotku a křížek.
Jen ten kopeček s výhledem, tráva a vzduch od moře ne a ne přijít.