Jen další den..

Potácela se přelidněnou ulicí a přes slzy v očích ani neviděla kam vlastně míří. Vrážela do lidí, kteří jí za to jen nadávali a zahrnovali ji výhružkami a posměšky. Nikdo se nezeptal, co se děje.. –Stejně by to nikomu neřekla..
Zrychlila, teď už běžela. Chtěla utéct, pryč od toho všeho trápení a trýznění. Pryč. Daleko od svých vlastních myšlenek. Pryč od všeho. Pryč od něj.. Až na samý konec světa..
Běžela, nepřemýšlela nad tím, kde vlastně je, kolik je.. Kdo je ona.. Cítila jen tu svírající, mučivou bolest. –Takovou, kterou dokáže vyvolat jedině láska. Nešťastná láska.. Jen krvácející srdce.. Chtěla utéct. Chtěla ho teď mít u sebe a smět ho obejmout a políbit. Mít o koho se opřít.. –Jenže ona nic z toho nemůže; nemá..
Nikdy.. Nikdy nebudou spolu. Ona to věděla, ale přesto stále víc toužila po jeho dotycích a horoucích slůvkách lásky. Snila. Ano, ona jen snila, vždycky bude jen snít. –Až do konce života..
Další slzy. Proudily z jejích smutných hnědých očí jako nikdy nevysychající potoky. Plakala. – Poslední dobou čím dál tím častěji. Plakala pro něj..
Už se nedokázala dál takhle přetvařovat. Lidi kolem si o ní myslí, že je celkem v pohodě. Celkem.. Své melancholické nálady vždycky svedla na rodinu. Na svoji nenáviděnou rodinu..
Najednou začalo hustě sněžit. Bílé vločky jemně zdobily svým ledových závojem její havraní vlasy. Vypadala díky tomu jako krásná Sněhová královna, opředená stříbrnou pavučinkou tajemna.. Byl zde však podstatný rozdíl. Její srdce nebylo zamrzlé, jako tomu bylo v oné pohádce. Její srdce plně vnímalo každý jeho pohyb, gesto, úsměv.. Cítilo každičký výkyv jeho nálady a soucítilo s ním. Bylo rozpukané nenaplněnou touhou po jeho lásce. Potřebovalo ji tak, jako potřebuje člověk umírající žízní vodu.. Bylo propálené jeho narážkami a zlomené jeho zamítavou odpovědí. Nikdy nebudou spolu. Společně se smát, objímat se při západu slunce, každé ráno se probouzet po boku toho druhého.. Ne tak, jak to dokáže jedině láska..
Její dlouhý černý zimní plášť za ní vlál jako výstražný prapor burcující k boji. K boji.. Ne, už nemá sílu. Nemá to smysl.. Prohrála svou bitvu.
Konečně zastavila. Nemohla popadnout dech a její srdce zoufalo lapalo po alespoň trošce vzduchu, který jako by se najednou zcela vytratil. Stála na jakémsi starém opuštěném vlakovém nádraží a místo již začalo svými křídly objímat šero. Ovládalo přírodu stejně, jako ovládal on ji..
Sedla si na kamenné schodiště skryté pod chatrnou stříškou a zády se opřela o dveře toho dávno zapomenutého prostoru. Kéž by dokázala také zapomenout. Dobře věděla, že to nedokáže už nikdy. Na něj ne..
Zavřela oči a na pobledlých tvářích se zaskvěly dva černé potůčky slaných slz. Rty měla pevně semknuté k sobě, jako by byla rozhodnuta už nikdy nevydat jedinou hlásku, či jediný vzdech. Přesto se jí však roztřeseně chvěly..
Nechtěla mluvit, chtěla křičet. Nevěděla co chce.. Nevěděla?.. Ale ano, věděla to, a dokonce úplně jistě. Jenže byla si vědoma toho, že to nikdy nedostane.. -Jeho lásku..
Ruce se jí třásly – neměla vládu nad vlastním tělem. Pevně je sevřela v pěst, ale žádný výsledek se nedostavil. Na jednou z prstů se jí přitom zaleskl stříbrný kroužek. Zatoužila po tom, aby byl od něj.
Nechápala co on vlastně chce. Ona mu není dost dobrá, i když by mu dala vše.. Jen aby byl šťastný..
Dál tiše plakala, rudé rty pevně semknuté k sobě. Dál poklidně padal sníh a vše přikrýval svou bílou peřinou. Vše pod ním pozvolna mizelo a ona si přála jen jediné – aby dokázal překrýt i tu zející hlubinu v jejím srdci. Aby se něco stalo, cokoli. Toužila po nemožném.. I sníh přece jednou zase zmizí a nezbyde po něm vůbec nic. Ale ta propast v tom nejcitlivějším koutě její duše nezmizí nikdy. Nedokáže ji vymazat, nechat ji prostě zmizet.. Proč ne?!..
Padla tma a konečně přestalo sněžit. Dívka se zvedla hlavu a zadívala se do dálek před sebou. Lesklýma očima sledovala padlý sníh, ale ve skutečnosti stejně pořád viděla jen jeho. S ní..
Pomalu se zvedla, začala přece jen pociťovat chlad. Poprvé se skutečně plně soustředila na místo, kde se nachází. Zná to tu, párkrát tu byla. Nebylo to tak daleko..
Vydala se domů, tentokrát však tolik nespěchala. Kráčela pomalu již zcela vylidněnými ulicemi a právě její stopy byly těmi zcela prvními, které narušovaly tu jednotvárnou, jednolitou, přesto však tak křehkou stěnu.
Když déšť jsou slzy andělů, co je potom sníh?.. Zamrzlé slzy poslů nebe? Zamrzlé čím? Snad krutostí a bezcitností lidí.. O to víc bolí..
Mířila zpět domů, kde na ni čekaly jen věčné hádky rodičů. Mířila domů, který nebyl jejím skutečným domovem. Jejím jediným zázemím bylo nebe. Má tam své místa, bylo pro něj předurčena. Byla si tím jista. Tohle se přece nedá zvládnout. Tahle realita je až moc krutá..

V předsíni rychle zkontrolovala svou tvář, byla pobledlá a uplakaná. Zřetelně na ní vystupovaly dva potůčky černých slz. Asi to ráno přehnala s líčidly, teď se skoro lekla sama sebe..
Bylo jasné, že musí jít co nejdříve do koupelny, jinak by to doma určitě poznali. Otočila se a vtom se její oči střetly s matčinými. Ty však byly prázdné a bez zájmu.
Sklopila hlavu k zemi, cosi nezřetelně zamumlala a zmizela v koupelně. Matka zase pila, to otec ještě určitě nepřišel domů. Hlavně, že si ničeho nevšimla..
Omyla si obličej, nejraději by si okamžitě vlezla do vany, ale bude to muset nechat na zítra.. Zítra.. Kdoví, co bude zítra..
Potichu se vyplížila na chodbu a vklouzla do svého pokoje..
Sáhla do nočního stolku a vytáhla třídní fotografii. Milovala jeho úsměv. A tady se usmíval jen pro ni.. Milovala jen jeho..
Za okny se znovu rozsněžilo a dívka s jemným úsměvem na tváři konečně usnula. V dlani pevně svírala kousek lesklého papíru..
Dnešní den se nijak nelišil od řady minulých..