Největší sen IX.

Dny plynuly a já jsem s Leyem jezdila jako čert. Hned jak skončila škola, utíkala jsem domu, tam jsem se sotva ohřála a letěla jsem do stáje. Potom následovaly čtyři hodiny s Leyem. Mazlili jsme se, jezdili jsme, hráli jsme si,... Prostě jsme dělali, všechno možnýý, jen aby nám rychle utíkal čas. Hodně jsme se za takovýhle týden sblížili. Ještě víc než předtím a přitom jsme se ohromnou rychlostí zlepšovali ve všech disciplínách. Ley teď docela obstojně zvládal drezuru, parkur mu šel pěkně pod kopyty a o crossu ani nemluvim. Hlavně cross byla naše krevní skupina. Přiněm jsme byli jako jedno tělo a vlastně jsem Leyovi ani nemusela dávat povely. On sám věděl, co je potřeba. Miloval ten adrenalin a já taky. … Když jsem potom šla domů, přemejšlela jsem, v čem jsme se zlepšili, co budeme ale dál procvičovat zítra atd. Doma už na mě čekalo učení. Škola mi naštěstí šla, takže mi to nevadilo. Na můj výstup před a při matice už všichni zapoměli a byla jsem jim za to vděčná. I pani profesorce. Jen Nat byl pořád schovívaví, ale nevím jestli kvuli tomu, že mě prý miluje, nebo kvuli mé nemoci.
Zrovna jsem usínala, když mě z polospánku vytrhl mobil. SMSka. Kdo to zas může bejt!...Nat, samozžejmě: ,,CO JSEM TI UDELAL?! PROC UZ NECHODIME VEN?!“ ach jo... co zas má...
,,NIC SI MI NEUDELAL! PROC BYCH S TEBOU MELA CHODIT VEN?!“ odesláno, jdu spát. Ale to sem byla naivní, za chvíli mi Nat volal.
,,Co chceš?!“ naštvaně sem vyhrkla.
,,Proč už nechodíme na kulec, do parku, na blowling... dyk nás to bavilo!“ zeptal se narovinu.
,,Jo bavilo, ale pro mě je ted nejpřednější Ley. Jesi to chci dotáhnout aspoň z poloviny, tam kam jsem chtěla a chci, tak musim trénovat!“ povzdechla jsem si.
,,Takže si sekla s okolnim světem, a existuje pro tebe jen Ley a ježdění?“ zeptal se Nat. Ale takhle jsem to nemyslela...
,,Já...“ povzdechla sem si. Nevěla jsem jak to říct.
,,Poslyš Miki. Ty asi nevíš, že seš oblíbená, hezká, chytrá a prstě jsi všechno možný, ale v dobrim! Proč toho nevyužiješ, víš co by za tolik kamarádů kdo dal?!“ vyčítal mi. Měl pravdu, tohle všechno jsem věděla, ale nikdy jsem si to neuvědomila.
,,Zejtra někam zajdem a proberem to...“ potom jsem mu to típla. ..Kamarádky mi řikaly, že jsem hezká, proč se teda nějak nesnažim a tak. Když mi to řikali bejvalo mi to nepříjemný. Co kdybych zašla někam do nějakýho baru, abych věděla jakej je život? Vždyt by člověk měl zkusit všechno a já mám na to tak málo času... Ne, na co to zas myslim?!!!! prostě zejtra pudu zase ke koním a budu s Leyem jezdit.

,,Miki, tak pudeš teda někam ven?“ zastavil mě Nat ve spěchu po poslední hodině v šatně. Čekala jsem, že se na něco takovýho zeptá, ale odpověd sem neměla připravenou. Teď, když jsem se mu podívala do těch veselých, ale ustaraných hnědých očí, nějak mi vyschlo v puse. Copak sem si nikdy nevšimla, jak je má hezký? Potom sem sjela pohledem k jeho rtům, jaký by asi bylo se s ním líbat... Na co to sakra myslim!!!
,,Nemůžu. Musim jezdit.“ odsekla sem a sklopila sem oči. Proč to dělám... Byli sme dycky dbrý kamarádi, tak budem i ted, ale už to nechci vracet.
,,Včera si řikala...“ začal smutně.
,,No a??? Včera není dnes!!! Potřebuju jezdit, tak bacha ať můžu projít!“ odstrčila sem ho a vyšla sem ze šatny pryč. V zádech sem jenom cejtila, jeho vyčítavej a nechápavej pohled. Po cestě jsem musela přemejšlet jako šílená. Proč sem se k němu chovala takhle? Proč to nemůže bejt jako dřív? Nedokázala jsem se ovládnut a to co jsem si o něm myslela, jsem zakryla tím, že jsem ho sřvala. Zejtra se mu musim omluvit, ale dneska už se vracet nebudu.