Král Šumavy

Zamávám na rozloučenou. Ještě týden. Ještě půl roku. Usednu na nepříliš pohodlnou sedačku a do uši se mi začnou linout melodie ticha. Tedy až po nějaké době se mi to podaří. I tak je to celkem dobrý výkon, jelikož hlasy spolujezdců nejsou zrovna neslyšné. Panuje příjemná atmosféra. Nevnímám čas plynoucí prostorem. Nevnímám ani prostor. Jen samu sebe a své myšlenky. Temno chladného tunelu, pak zase zář hřejivého slunce. Po kolejích se rozprostírá šramot. Prudké trhnutí a příkaz k výstupu. V tu chvíli mé smysly opět fungují na sto procent a hlava se mi mírně zatočí z přílišné dávky čistého vzduchu. Rozhlížím se po kopcích, vlastnící různé odstíny zelené a šedé. Sem, tak se zatřpytí poslední zbytky sametového sněhu. Se zvědavostí sobě vlastní kráčím za ostatními. Zastavíme se před pochybnou budovou, neodvratně poznamenanou časem. Po příchodu do pokoje už stačím zklamat několik myslí a vybalím si věci. Nastávající týden je zahalen tajemnem. Ale vypadá to na směsici pocitů a zážitků.