Plyšák jako vzponíka

Byla noc, po očích jí stékaly slzy a pohled smutku jí sklouzl na medvěda kterého od něj dostala. Mysl se jí stále vracela na to šťastné září kdy ho uviděla poprvé. Pohled na medvěda jí utkvěl do mysli vzpomínku na ten nezasněžený den před vánočními prázdninami. Jak jí toho plyšáka dal jako vánoční dárek. od té doby ho měla u sebe pořád i když byl trochu větší. Seděla s ním u počítače a mazlila se s ním… Při té vzpomínce se rozbrečela ještě víc, otočila se na druhý bok a hleděla na vzory její pohovky. Pohled jí utkvěl znovu na toho plyšového medvídka který pro ni ještě nedávno znamenal tolik.
Do mysli se jí vedrala další vzpomínka, jak ho před vysokou školou objímala a brečela mu na hrudi. Snažila se mu omluvit za své chyby, ale on slovo odpuštění neznal. Neuměl to a ani to zkusit nechtěl, to jí bolelo nejvíc.
Pohled na plyšákův čumák ji vedral do mysli další vzpomínku. Jak seděla u počítače, mazlila se s medvědem a psala si s Ním. S Tím člověkem, co to všechno zavinil. Psala mu jak se s medvědem mazlí, měla ráda když žárlil na plyšáky. Teď to bylo pryč.
Slaná slza jí spadla z víčka na polštářek pro klidné sny, v poslední době nepomáhal, zdálo se jí o Něm. O všem co prožily, najednou na to všechno chtěla zapomenout. Zapomenout na první velkou lásku, na první polibek, první schůzku i na to proklaté poprvé. ten plyšák za to nemohl, ona ho přesto hodila do kouta u skříně kde se schovávali jediný tvorové které ji měly opravdu rádi, pavouci. Medvěd dopadl do pavučin, pavouci se rozutekly.
„Promiňte.“ zašeptala do ticha noci.
Věděla že pavouci jí rozumí, vždycky pochopila co se jí snaží říci. Běžel k ní malý černý pavouček, nastavila mu ruku aby mohl k ní. Pavouček zůstal stát v dlani, podíval se na ní jeho lesknouce černými oči ve kterých se odrážel svit měsíce na který měla z okna překrásný výhled. Ten malý pavouček jí seděl v dlani a čekal, čekal až se ho bude ptát jako jeho druhů. Dneska chtěl odpovídat on, ona stále mlčela a dávala se na něj. Pak odvrátila pohled na plyšového medvěda. Malý pavouček toho plyšáka neměl rád, často to byl on kvůli čemu jeho kamarádka plakala. Ano nazýval ji kamarádkou, nebyla paničkou, ani hospodyní aby jeho a jeho druhy vyhazovala ven. Naopak často jim nosila mrtvé mouchy nebo jiný hmyz, neničila pavučiny a ještě se nestalo aby někoho z druhů nezabila. Z přemýšlení ho vytrhla slza které na něj dopadla, ona zase plakala. Pavoučka dala na polštář a vstala, došla do kouta kde ležel medvěd. Netušila proč zrovna tenhle plyšák ji vrací vzpomínky. Ty vzpomínky na které se snažila už dva měsíce zapomenout. Svalila se na zem a znovu jí pohltil hysterický pláč který způsobila vzpomínka na její první milování. V záchvatu deprese a vyčerpání způsobené nespočitatelně další probrečenou nocí usnula. Na zemi jen kousek od pavouků kteří jako jediný ji rozuměly. Všichni pavouci vzali z postele deku a přikryli jí.