Štěstí a lump

Potkal ho. Ani nepozdravilo a šlo zase o dům dál.
Den toho času zavoněl posekanou trávou a slunce povyskočilo o schůdek nahoru. A celý svět se smál a vlčí máky se v polích zarděly.
Ve vzduchu bylo cítit štěstí.

Bylo to dávno, snad miliony let skrz lidskou duši. Proplouval životem s drzostí na jazyku, s egem vysoko v oblacích a značkovými botami. Ničil jedno srdce za druhým a jeho samotné tím neutrpělo ani škrábanec. Mnoho očí pro něj vyplakalo mořský záliv a on, jak odchovanec žump znečišťoval čistou nádheru svými podlými skutky.

„Jsem těhotná“ špitla mu Erika za zády.
Neotočil se, jen tupě zíral do pokoje. Minuty se daly krájet na vojáčky. Pozoroval jak jemné třpytky prachu poletovaly ve slunečním jasu. Hladilo mu to jeho rozervanou duši.
„To není možný. Jsi si jistá?“ ledabyle prohodil a šel si k zrcadlu upravit již poněkolikáté načesané vlasy.
„To si piš, že jsem si jistá a nedělej, jako by jsi u toho nebyl!“ zvyšovala hlas, kterému se už začaly lítostí třepat slova. Nervózně poklepávala prsty o svoje pěstěné tělo a prosila sama sebe, aby udržela chladnou hlavu. Byl nezvykle klidný. Ta slova, která měla změnit životy dvou lidí ztratila směr a vyrazila přes jeho chladné srdce ven do ulice.
„Honzo, tak co budeme dělat?“ šeptala, aby neslyšel, jak jí beznadějí řve srdce. Přišel k ní a neskutečnou křehkostí ji pohladil po tváří a podíval se na ní lidskýma očima.
„Já, já nebudu dělat nic miláčku. Snad jen, pomůžu ti.“ Poťouchle se usmál a ona tomu lidskému pohledu na chvíli propadla.
„S radostí ti pomůžu sbalit a dovézt k matce. Snad sis nemyslela, že ti skočím na to, že to je moje! Podívej, já si na rozdíl od jiných dávám pořádný pozor. Zkusila jsi to holubičko, OK. Nastartuj pírka a vyleť z mého parapetu jo?“
Palba slov dopadla na úrodnou půdu a donutila nevěřícně hledící dívku, aby se schoulila na podlahu a zvracela nenávist i lásku k nestvůře, s lahodným jménem. Táta.

A život se zase vrátil do starých kolejí. Jen sem tam se rozdvojily a stály v rozhodnutí, jakým směrem načasovat další cestu. Vždy vyhrála ta jednodušší a dosažitelnější cíle. Místo obživy našel v autech a bytech cizích důvěřivých lidí. Každé ráno, ho čekala práce a byla pro něj dobrodružstvím. Byla to hra s velkou zlatou medailí a třpytivou odměnou na konci.

Od toho dne se neozvala. Ne, že by na ni nějak myslel, ale vrtala mu v hlavě myšlenka, co kdyby? Co kdyby to dítě bylo opravdu jeho.
„Máš dceru“ prohodil v hospodě u piva jeden z jeho kumpánů. Dvě slova mu rozhodila celý den na několik let. Jen tak to na něho vybafnul a cucal dál své zvětralé pivo.
Ve světlých dnech nevědomky pozoroval dětská hřiště i maminky u kočárků. V neznámých tvářích pokoušel najít povědomý výraz, aby se mohl omluvit sám sobě. Ve snech viděl svoji krev protékat kořeny, které drží jeho pomyslný strom života. Raněný strom, který vahou svých vin padá k zemi a krvácí z něj černé svědomí.

Hra byla dohrána. Medaili mu na krk nenavlékli, ale oblékli ho do nových šatů a slibovali zaslouženou odplatu. Dny byly stále stejné a zaslíbená země svobody daleko. Za okny s mřížemi pozoroval neslyšně svoje hříchy a svědomí s ním začalo dýchat jeho šedé dny.

„Máte poštu!“ zařval každodenní hlas z malého dveřního okénka. Nevěřícně se otočil na druhý bok a zvedl hlavu.
„Jako já?“
„Jste Skácel? Jan Skácel? Tak co čumíte, pohněte tím líným zadkem, nemám jenom Vás!“

Seděl na posteli a mezi prsty drtil zpocený lístek. Známé písmo zarylo do stromu svoji dýku.
Bál se přečíst svůj ortel, který hrozivě vykřikoval svoje soudy.

Dnes bylo Zuzance pět let. Má tvoje oči a vlasy po mě. Začíná se ptát kdo jsi. Proč nejsi s ní a kde spíš. Řekla jsem jí pravdu.
Jsi ještě dítě, až dospěješ a najdeš v sobě odvahu žít, bude tu, aby ti snad někdy mohla říkat TATI!

A život šel svým tempem dál a mistr čas mu vykreslil v obličeji ne jednu rýhu. Hry o zlatou medaili přestaly být dobrodružstvím a vzpomínky na šedé dny v domě smutku byly natolik živé, že mu nedovolily změnit směr cesty. Zastavil se a nechal kolem sebe proudit čas.

Seděl na lavičce v promaštěném kabátě, s neznačkovými botami a hleděl na dno láhve. V obrysech chtěl poznat sám sebe. Ze dna se na něj dívala neholená tvář muže, lumpa, kterému za zlatou mříží umřela duše. V zemi zaslíbené na něj vřískalo ze všech stran jaro a volalo ztracenou duši domů. Naposledy naklonil. Kapku vodky nechal stéct do žíznivého hrdla a na prohřáté lavičce usnul spánkem spravedlivým.

Už neměl sny. Neptaly se a odešly prostě jinam. Nemohly s ním dýchat jeden vzduch a obývat jedno tělo. Těžko, velmi těžko se sní ve schránce bez života.

„Tati, tati!“ volalo cosi z dálky a probralo ho k životu.
Pomalu otevřel oči a aby neslyšel ta slova, zkoušel si namalovat před nimi jiný svět. Žlutou barvou nakreslil velké zářivé slunce v záplavě rudých vlčích máků. Už ten obraz někde viděl, jen si nemohl vzpomenout kde. V noblesním obrazu se náhle zjevilo dítě. Holčička. Ležel stále na lavičce a zíral na ni. Malou ručkou ho pohladila po tvářích, opřela se o roh lavičky a pozorovala strnulé tělo osamělého muže. Dva roztomilé culíky ji trčely k nebesům a přes přivřené oči vypadaly jako křídla andělů.

„Kdo jsi?“ zeptal se tiše dítěte. Rukou si zakryl ústa, aby ho neomámil alkoholový dech.
Pozorovala jeho špinavé ruce a stéblem trávy projížděla jejich záhyby. Ve vzduchu bylo svěží jaro, na lavičce smutný pán a u jeho těla lidské mládě.
„Kdo jsi? Jsi štěstí?“ očima se dožadoval odpovědi. Sedl si a neustále ji pozoroval, nikdy si nevšimnul, že jsou děti tak čisté a průhledné. Krásně voněla. Natáhl do sebe kouzelné aroma a v žilách ucítil nový život.
„Jsem dítě“ pronesla s noblesou. „Neviděl jsi nikdy dítě?“
„Ne, neviděl.“
„Jsi slepý? Svět je plný dětí, podívej!“ a ukázala prstíkem do prostoru.
Nespustil z ní oči.
„Byl jsem slepý, ale tebe vidím. Jsi štěstí?“

„Nevím, možná“ pokrčila rameny, stydlivě se usmála a sedla si k němu na lavičku. Nohama bimbala ve stejném rytmu a mezi zuby žmoulala stéblo trávy.
„Máš taky svoje štěstí?“ vyzvídala .
„Mám. Nosím ho stále sebou.“ Aniž by zapřemýšlel, pohotově strčil ruku do kabátu, aby se ujistil, že mluví pravdu.
„Kde ho máš? Někde schovaný?“
„Schovaný, aby mu nikdo neublížil“ vytáhnul ruku a rozevřel před ní pěst. Zírala na něj a zpátky na dlaň. Nechápala. Pousmála se, seskočila z lavičky, upravila si sukýnku a utekla do života. „Tati, tati!“ volala do dálky a do světa to svoje štěstí.

V dlani se krčil pomačkaný papírek, který byl křehčí než všechny slzy světa. Vánek do něj cpal své jaro a lump s nežnou duší rozbalil dávnou bolest.

Dnes bylo Zuzance pět let. Má tvoje oči a vlasy po mě. Začíná se ptát kdo jsi. Proč nejsi s ní a kde spíš. Řekla jsem jí pravdu.
Jsi ještě dítě, až dospěješ a najdeš v sobě odvahu žít, bude tu, aby ti snad někdy mohla říkat TATI!

Svět se rozbrečel a utřel smutek do rukávu.

Potkal ho. Ani nepozdravilo a šlo zase o dům dál.
Den toho času zavoněl posekanou trávou a slunce povyskočilo o schůdek nahoru. A celý svět se smál a vlčí máky se v polích zarděly.
Ve vzduchu bylo cítit štěstí.