Falešné povídky z velkých měst (I.)

Samice a samci

A tak jako každý večer, hned po sprše, se vzala a odešla. Odešla za ním, chlápkem, co jí kdysi hrozně chtěl. A taky si ji bral, možná mnohem víc, než bylo potřeba k ukojení nějakého pocitu.
„Bože, jsme si tak podobní.“ tohle mu ráda říkala..
„Jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, chtěl bych tě mít.“ tohle zase říkával on.
„Tak prostě pojď a vem si mě, nikam ti neuteču…“
„No jo, ale…“
„Už žádné ale.“

Byla to dost hrdá ženská, kterou nijak netrápilo, že by snad milenec mohl být taky manželem, přítelem nebo prostě člověkem, na kterém záleží i někomu jemu blízkému. No, ale od toho jsou milenci, nebo ne? Haha…

„Jak se má ženuška?“
„Ale jo, poslední dobou nám to celkem klape, uvažujeme o zimní dovolené.“
„Cože, ty s ní chceš někam jako jet?“
„No jasně, je to přece jen moje žena.“
„Hmmm..“

Byly doby, kdy u něj trávila maximální množství času a jemu to nějak nevadilo. Večery i společná rána, všecko, co k tomu patří. Ženu nechali stranou, rozuměje nevěděla o tom. Město to bylo velké a pravděpodobnost odhalení sakra malá.

Takhle to šlo pořád dál, barvy a sny, černá a bílá a každodenní lži. Nebyl to žádný anděl, někdy si připadal jako hadí král, se vším svým dvojím životem. Chtěl jít cestu do pekla se vztyčenou hlavou, ale už máme mu podrazilo nohy. Přístup odepřen. A jako houpačka se pohupovaly ty dny a hodiny, někdy se nemohl nadechnout vzrušením, druhý den neměl náladu s nikým mluvit. Znechucený.

Ale jednou večer, sedě takhle uprostřed šatny, cítil, jak odchází, že se sám sobě ztrácí. Pomalu típnul cigaretu a přál si, aby tím típnutím spustil něco, něco velkého, co by jeho život vrátilo do starších kolejí a dřívějších dob. Chtěl zase vidět, jak se směje, jak s jiskrou v oku zapáleně popisuje, co se jí stalo ten den v práci, chtěl jí zase pevně obejmout. Obejmout tím zuřivým, ale přece normálním způsobem. To když necháte paže, aby pracovaly a dávaly najevo všecko, co člověk chce říct. A tak najednou věděl, že to musí skončit. Zvláštním způsobem. Zvláštní pocity vyžadují zvláštní zacházení, a to, co cítil ke své noční přítelkyni vyžadovalo druh takového zacházení. Nemohl s ní zůstat, ale nechtěl odejít. Ona ho neměla na prvním místě, on to věděl. Pro chlapa není nic horšího, než pocit, že pro ženskou neznamená špičku svých priorit, ne-li nejraděj první místo. Myslel, že by se pro ní udělal všecko, ale nemohl čekat to samé. Musela odejít nejdřív ona. Zvedal telefon:

„Kolik?
„150 000, ženské jsou snadnější.“
„Budiž.“
A zavěsil..

Jako objednat si pizzu. No, skoro tak lehké, pomyslel si.

Ve Švýcarsku ho asi za týden stihl telefon.

„Vše se vyřešilo, problémy z toho žádné nebudou.“
„Jak?“ ptal se ustrašeně.
„Nehoda.“ A zavěsil.
Trošku vykolejený, ale víceméně spokojený se po návratu přiznal. Řekl jí všecko o posledním roku svého života. Přikývla, ale stejně se sbalila a utekla ke svojí kámošce, asi hledat útočiště. Zraněná žena je nejkřehčí zboží na světě, a kamarádka toho ráda využila. Už dlouho myslela na vztah se ženou. Lákala jí ta představa. Na nějakou dobu se jí tedy přání vyplnilo. Vypadaly spokojeně. Vypadaly. On už míň.

Po 2 měsících už nemohl dál, něco prostě člověk neumí vydýchat. Deprese se umí střídat jako smršť.

Zvedal zase telefon:
„Sám to nedokážu, potřebuju vaši pomoc, kolik si vezmete za sebe-objednávku?“
„Tohle neděláme.“
„Dobře, dám vám 300 000, ale udělejte to v nečekanou chvíli, nejlíp ve spánku.“

Zavěsil.

Po pár týdnech se ona vrátila, v rozbořeném bytě ho nenašla. Chtěla se přeci jen vrátit, taky jí chyběly společné chvíle. O chvíli později se objevil ve dveřích, ale hned, co jí uviděl, pochopil, že je důvod se zase smát. Spěchal za ní a líbal jí snad celou věčnost. Líbal jí tak zuřivě, až se mu z toho zatočila hlava. Na chvíli přestal a podíval se dolů, směrem k ní. Přes triko se mu začínal zabarvovat svět. Padal na zem, ale s pocitem, že něco konečně vyřešil…