Realita

Ležíš vedle mě a spokojeně oddechuješ... Pozoruji jak se tvůj hrudník s každým novým nádechem zvedá a s výdechem klesá. Tvá tvář je klidná, odráží se ve stříbřitém měsíčním světle, které sem přes záclonu proniká. Oči máš zavřené a tvé rty jsou semknuté v náznaku úsměvu. Kolem očí se ti dělají drobné vrásky a tvé řasy se jemně chvějí.. o čem asi sníš? Chtěla bych to vědět, nahlédnout do tvých snů.

Přišel jsi v noci, venku pršelo. Kapky deště s jistou pravidelností bubnovaly do okenních tabulek, ta pravidelnost mě uspávala. Lehl sis ke mě a objal mě. Držel jsi mě v náručí, usmíval ses a šeptal mi, že jsi se mnou rád. Byla jsem šťastná. I teď jsem šťastná. To proto, že tu nejsem sama, jsi se mnou. Stačí mi tvá blízkost, teplo tvého těla, tvá přítomnost.

Dívám se na tebe a prožívám zvláštní pocit... Jako bych nikdy necítila tolik lásky, k někomu... Ani pro to nenacházím pojmenování, nemám slov, abych vyjádřila co k tobě cítím. Je to tak nové, tak hluboké a zařezává se to pod kůži, i dál. Nechci na to být sama. Dotýkám se tvé tváře, jen letmo, abych tě nevzbudila. Nechci kazit tenhle okamžik, chci aby trval co nejdéle. Tolik si to přeju.

Otevřeš oči a podíváš se na mě. Po řasách mi stéká první slaná kapka vody, tvoří si cestičku na mé tváři. Za chvilku ji následují další slzy. Zavřu oči a ucítím dotek tvé dlaně, jemně mi stíráš slzy z očí. Neřekneš jediné slovo, ani já ne. Cítím jak mé tváře hoří a ty se mě snažíš beze slov uklidnit, ale sám víš, že to nemá cenu.

'Proč nejsi skutečný?' konečně prolomím ticho. Neodpovídáš. Jak bys také mohl? Jsi jen v mé hlavě, pouhá představa. Všechno tohle jsem si jen vytvořila v mysli, abych se necítila tak sama. Otevřu uslzené oči. V pokoji je tma a ticho. Nejsi tu, nikdo tu není. A nejsem tu už ani já.