Nazeleno

Mý jméno je May Gro-Bora. Jasně, jsem orčice. Ale něco si ujasněme. My orkové nejsme žádný idioti, ani se nenecháme vod nikoho vodit za nos. A kdo si myslí vopak, špatně skončí. Vážně! Jako třeba ten hejsek z Anvilu.

Byla jsem tehdy šampiónkou arény a taky rytířem Bílýho hřebce. Nežila jsem si špatně. Potloukaly jsme se s Mazogou jen tak po Cyrodiilu, prolízaly ruiny a jeskyně a docela dobře jsme se při tom bavily. Jenže pak jsem si řekla, že za ty prachy co mám, už by to chtělo pořídit si ňákej pořádnej barák. Ne, že by mně snad vadilo spát venku, ale… Jedno starý orkský přísloví říká: „Domov je tam, kam můžeš pověsit hlavu nepřítele.“ A to jsem právě postrádala. Tak jsme se rozdělily. Mazoga šla na východ a já si to namířila na západ. Šla jsem tak daleko, jak jenom to bylo možný, no a tam na konci stálo město Anvil. Měla jsem v plánu, že zapadnu do ňákýho hostince a ráno hodim řeč s hraběnkou kvůli tomu domu. A co myslíte, že se stalo?? Přijdu do hostince a hned už se ke mně hrne takovej uhlazenej týpek, prej Velwyn Benirus. Tak jsem se ho zeptla, co jako votravuje. A von hned na mě, že prodává jejich rodinný sídlo, jestli bych neměla zájem. Upřímně řečeno, měla jsem za sebou dlouhou cestu a chtěla jít spát, ne tady řešit „chlapečka co prodává domeček.“ Ale konec konců, barák jsem přece sháněla.
„A za kolik bys to chtěl,“ ptala jsem se.
„Jen za 5000 septimů,“ řek mi.
„To je přece směšný! Já chci pořádnej dům a ne ňákou chatrč. Vždyť za tu cenu si koupím chajdu v chudinský čtvrti Císařskýho města,“ vodfrkla jsem si a chtěla vodejít.
„Ale to opravdu není žádná chatrč! Je to velký dům bohté rodiny. Prodávám ho tak levně, protože hned zítra odjíždím,“ vodsekl ukřivděně.
„Tak to chci teda vidět,“ nevěřila jsem. Tak mi řek, kde je, ať se tam jdu jako podívat.
„A co takhle jít tam se mnou,“ navrhla jsem. Jeho reakce se mi nelíbila. Vypadal, jako kdyby se radši nechal zabít, než aby tam šel. To bych samozřejmě udělala s největší radostí, ale mně šlo teď vo ten dům. Zavrčela jsem a vzala to poklusem na místo určení. Fakt nic moc. Barák byl zarostlej břečťanem, zídka zbouraná, vokna vymlácený a vokenice urvaný. Vrátila jsem se do hospody.

„Si děláš srandu, ne?! Vždyť mi ta barabizna spadne na hlavu,“ seřvala jsem ho.
„No, totiž… Chce to jen pár drobných oprav a bude v pořádku,“ vysvětloval a třásly se mu kolena. Vypadal, že lže. Rozhodně tu něco smrdělo, ale byla jsem unavená a neměla jsem zrovna náladu vykecávat s ním do půlnoci.
„Tak dobře, ale jestli v tom bude ňáká levárna, tak si tě najdu,“ a vzpomněla jsem si na to přísloví s hlavou nepřítele. Ještě pořád se třásl. Vzal peníze, dal mi smlouvu a klíč a zmizel ve dveřích.
Když jsem se ráno probudila, viděla jsem ho z vokna. Upaloval, jako by mu za patama hořelo, nasedl na nejbližší loď a vodplul pryč. Šla jsem se teda kouknout do svýho novýho domu. Zevnitř, pravda, vypadal ještě hůř než zvenku. Nábytek rozmlácenej, všude pavučiny, no prostě holá hrůza. Kdyby tu ten chlápek ještě byl, asi bych ho šla uškrtit.

Ten den jsem měla ještě ňáký vyřizování a domů jsem se vrátila až pozdě v noci. Šla jsem hned spát a najednou – PRÁSK! Dostala jsem mrazivým kouzlem za ucho. Votevřu voči a kolem mě duchové. Tak teď už mi sakra jasný, proč se toho baráku chtěl jeho bejvalej majitel tak rychle zbavit. Popadla jsem svý vobouruční daedrický válečný kladivo a nadělala z těch duchů sekanou. A pak – KŘACH! Něco se v přízemí roztřískalo vo podlahu. Začala mně docházet trpělivost. Za stálýho klení jsem seběhla po schodech. Na koberci ležela rozbitá váza, co spadla ze skříně a mezi střepama ve spoustě zelenýho slizu ležela useknutá ruka, asi pěkně stará, prohnilá na kost. Dělalo se mi z toho špatně, ale zvedla jsem ji a zjistila, že má v dlani papírek. Psalo se tam cosi vo tajnejch dveřích ve sklepě (nejspíš měl na mysli tu čmáranici na zdi, co jsem tam včera našla) a vo tom, že je dokáže votevřít jenom někdo z jejich rodu. Podepsanej byl ňákej Lorgen Benirus.

To jsem se vopravdu na-štva-la, rozkopala jsem ty střepy po podlaze a ještě tu noc vrazila do hostince. Trochu jsem zmáčkla hospodskýho a z toho vypydlo, že ten týpek, co mi prodal barák, vodjel do Císařskýho města. Na nic jsem nečekala a vyrazila za ním. Bydlel U Krále a královny. Když mě uviděl, vytřeštil voči a chtěl vzít roha. Vodtáhla jsem ho kousek stranou a ukázala mu ten papír.
„Eh… Co s tím mám já společnýho,“ polknul a nervózně pošilhával po východu.
„Protože ten hňup, co to psal byl taky Benirus, z čehož vyplývá,“ přiblížila jsem svůj obličej těsně k jeho a výhružně vycenila zuby „že mi ta zatracený dveře půjdeš votevřít, nebo tě tam dotáhnu a vyrazím je tvou vlastní hlavou. Rozuměls dobře?“
Když zjistil, že mi asi neuteče, musel mi přikývnout. Dalo mně velkou práci ho do toho baráku vůbec dostat. Měl z těch duchů takovou hrůzu, že jsem ho musela pořád povočku kontrolovat, aby mi nezdrhnul. Naštěstí měl větší strach ze mě, tak neměl moc na výběr. Nakonec ty dveře přece jenom votevřel. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř, ale ten pacholek využil příležitosti a vypařil se dřív, než jsem ho stihla něčím praštit. To si s ním ještě vyřídím! Šla jsem teda do tý tajný místnosti. Byla to taková vodporná kobka a na podstavci tam ležela pěkně stará mrtvola ňákýho hnusáka, určitě to byl ten Lorgen Benirus. Zvláštní, asi ten „přitažlivej“ vzhled maj v rodině. Rejpnula jsem do něj. Vod někud se vozval hlas. Říkal, že byl kdysi zlej, ale že to chce napravit a bla bla bla. Že prej když mu vrátím tu useknutou ruku, co mi tak zasvinila koberec, tak bude moct s lidma uzavřít konečnej mír. No to mu fakt žeru! Stejně jako jeho potomek si myslí, že jsem úplně dutá!!!

Ale stejně jsem mu tu plesnivou pazouru vrátila, protože jsem ho hodlala poslat na onen svět jednou provždy, aby tady nestrašil a nekecal nesmysly. Pochopitelně jen co jsem mu ji dala, hned oživl a chtěl zničit svět včetně mě. Tak jsem se naštvala a za chvíli se jeho kosti válely po celý místnosti. Nenáším nemrtvý!

Tak a teď zbýval ještě ten druhej. Jestli si myslel, že když zdrhne, tak se z toho vyvlíkne, tak to se teda šeredně plete. Já mu to natřu. A pěkně NAZELENO!!! Z orků se sranda nedělá (protože to by byla vaše poslední chyba v životě, než byste se potkali s jeho kladivem). Napochodovala jsem do hostince. Když mě uviděl, zděsil se. Vzteky bez sebe jsem ho popadla, přehodila si ho přes rameno jako pytel brambor a rázovala si to zpátky do baráku. Celou dobu sebou házel a řval, ale nebylo mu to nic platný. Zabarikádovala jsem ho ve sklepě a tak tam teď dělá společnost svýmu zesnulýmu prapředkovi. Chachacha… A jestli neumřel, tak tam trčí do dnes.