Nerozsvěcuj si

V kotelně se ubytovala malá myš.
Ve dne spala v díře pod kotlem a v noci dělala neplechu.
Vylezla ven a začalo to. Hryzání a šramocení, rozkousaná hadice na zahradu. Ale hlavně to šramocení. Člověk při tom ne a ne usnout.
„Ta myš musí pryč. Slyšíš?“
Muž v pruhovaném pyžamu s dlouhými rukávy slyší. Slyší, ale nedbá, říkávala jeho babička. Převalí se a odkope peřinu.
„Jak u toho můžeš spát? Co tam proboha dělá? Běž se tam podívat, třeba uvidíš, kde je.“
Chodit se dívat v noci na myši je nanic, hlavně když nejste kočka.
Pruhované pyžamo se ale zvedne, nazuje pantofle a za chvilku už rozsvěcuje v kotelně.
Po myši ani památky, všude ticho. Jen hadice je nakousaná trochu víc a z papundeklové krabice u dveří už moc nezbývá. Jestli se dostane do sklepa, je po zásobách.
Ráno ukázalo, že myš už se do sklepa dostala, ale po zásobách zatím není. Všem bylo však jasné, že brzo bude.

Do pastiček na myši je prý nejlepší marmeláda. Myši marmeládu zbožňují a pastičky jsou od toho, aby v nich byly myši.
Jenže další ráno byly pastičky prázdné. Bez myší, jen s marmeládou. Tak tahle na sladké očividně není.
Gumová hadice pomalu mizela, stejně jako brambory ze sklepa. Každé odpoledne se vyhodily ty nakousané. Zásoby se tenčily.
„Běž se podívat. Slyšíš? A nerozsvěcuj si.“
To se snadno řekne, ale choďte do kotelny potmě.
Pruhované pyžamo si udělalo dvě modřiny už na chodbě a třetí připojilo na schodech. Klika neslyšně povolila, tma z kotelny se vylila na schody. Muž rychle vklouzl dovnitř a zavřel za sebou. Chvilku se rozkoukával, ale nepomáhalo to. Ve tmě se dá rozkoukat, jen když k tomu máte aspoň trošku světla.
Dva kroky a pohrabáč do kotle letí s řinčením na zem. Zvuk ještě dlouho vibroval ve tmě.
Pak to najednou zašramotilo, pak zase a následovala dlouhá hryzací sekvence.
Je u hadice.
Ale jak se dostat k hadici?
Když dveře jsou za zády, v rohu napravo je kotel, hadice by měla být zhruba tam. Muž se tím směrem upřeně zahleděl. Přivřel oči, vypínač na šňůrce pod světlem cvaknul. Myš se lekla a v mžiku byla v díře pod kotlem.
„Tys tam rozsvítil?“ ptá se žena, kterou vyděsil padající pohrabáč a teď čeká na schodech u kotelny. „Takhle ji nikdy nechytíš.“
To sice ne, ale plán vyšel. Teď už víme přesně, kde myš bydlí.

Nazítří odpoledne se rozdělalo trochu sádry. Díra šla zaplácnout snadno. Hezké to od něj není, ale myš se nedá přemluvit.
Výčitky svědomí nebyly dlouhé. Krátce po setmění je ukončilo šramocení z kotelny. Ráno byla hadice už na dvě půlky a další várka brambor opustila sklep. Bylo naivní si myslet, že myš bude zrovna uvnitř, když se sádrovalo.
„Co děláš? Kam to neseš?“
Zaprášený spacák opustil skříň a stěhuje se na starou matraci v kotelně. Tohle je bitva a ta vyžaduje polní podmínky.
Dvě noci o sobě nedala myš vědět. Že by se odstěhovala?
Dvě noci muž téměř probděl. Neměl pruhované pyžamo, ale zelené maskáče a svetr.
Třetí večer si namaloval na tváře dva černé pruhy a celou noc proseděl na matraci.
Vytáhl odkudsi nůž, co kdysi nosíval do lesa, a dlouhé minuty ho pomalu brousil.
Myš nikde. O vzdávání však nemohla být řeč.
„Tak zavoláme deratizaci. Přece nemůžeš spát pořád v kotelně! Vždyť to není normální, co děláš. Přece tam nemůžeš spát?“
Ale on mohl a spal tam. Kdo vydrží déle, vyhraje.

Šestou noc se to stalo. On spal, nebylo s kým se střídat na stráži. To je samota, napadlo ho, než usnul.
Zašramocení, víčka se otevřela. Kotelnu už znal dokonale. Dokázal se dostat z jednoho konce na druhý, aniž zavadil o jedinou věc.
Podle zvuku to znělo, že myš vylezla z díry a je na cestě k hadici.
Usmíval se do tmy.
Stačilo šest nocí, aby získal převahu tam, kde ji nikdy neměl. Myš ale o jeho přeměně nevěděla a byla dál pořád stejně opatrná. Ale ne víc.
Za poslední dny odtáhl hadici vždy o kousek dál. Myš teď musela do bezpečí utíkat déle. Pomůže mu to, aby ji zabil?
Neslyšně se přemístil ke kotli. Věděl, že stojí kousek od myší díry.
Zabít?
Strategie byla jiná. Od lampy uprostřed vedla dlouhá šňůra, aby dosáhla až ke kotli, kde teď stojí on. Prudce zatáhne, světlo vyzmizíkuje tmu. Myš se lekne a utíká. Zahne ke kotli a skočí přímo do díry. Teď má voják konečně jistotu. Ví, přesně, kde je nepřítel.
Rychlým pohybem zatarasil myši vchod cihlou. Pak šlo vše automaticky. Připravil cement a vápno, nemluvil, nepískal si. Ještě lžíci do ruky, musí být rychlejší než myš, kdyby chtěla vyběhnout.
Už už bral do ruky lžíci a druhou se chystal odstavit cihlu. Chvilku tak zůstal, ale lžíce najednou klesla a on se napřímil. Odkopnul cihlu, kapesníkem setřel černé pruhy z tváří, zhasnul a tiše si lehl do spacáku.
Za chvilku to zašramotilo. Zase se tiše usmíval do tmy.
Přijít o myš?
Přijít o myš, maskáče, svetr, válečné zbarvení, nabroušený nůž, spacák a temné noci v kotelně, kde se krásně dýchá a krásně přemýšlí? Přijít o to, co nikdy neměl?
Ani za nic.

Ráno vstal brzo a tajně vsunul do myší díry kousek sýra. Bez pastičky, prostě jen tak. Ještě neodešel a sýr zmizel v díře úplně. Napadlo ho, že cestou z práce koupí myši čerstvý sýr.
Když přišel domů, zamířil rovnou do kotelny. Jenže něco bylo jinak. Na dveřích byla nálepka s lebkou a zkříženými hnáty.
Kdo má co lepit hnáty na jeho kotelnu?
Otevřel a prudce rozsvítil. Na zemi ležely malé mističky plné krásných modrých bobulí. U jedné z nich, na cestě mezi kotlem a hadicí, ležela malá myš a trhala zadní nohou.
Na schodech se ozvaly kroky.
„Tak vidíš, že to jde. Včera jsem zavolala deratizaci. Ty bys ji tady lovil půl roku. Konečně se zase normálně vyspíme. Povlíkla jsem ti peřiny.“

V ložnici bylo i v noci pěkně vidět. Obrysy skříní se rýsovaly, proužkované pyžamo je zapnuté ke krku.
Co s tím...
Rozvést se?
Kvůli myši?