Projekt

Už se stmívalo, když konečně vylezli na kopec, aby se ještě za posledního světla rozhlédli po krajině. Měli jasnou volbu,. Buď přespí v přírodě a nebo poprosí o nocleh někoho z těch krásných sroubených domů.
"Nejsem si zcela jistý, jestli se díváme správným směrem," řekl Heřman a napínal oči do tmy.
"Určitě, ale je už skoro tma a nejsou vidět nikde ani záblesky světel," řekl Tony a vyndal z batohu láhev s vodou.
"Nechcete se napít?" zeptal se Tony.
"Ani ne. Za chvíli si rozděláme někde oheň a uděláme krapet čaje," odpověděl Heřman.
"Museli bychom kousek slézt zpátky, aby nás nevystopoval nějaký nespavec," usmál se Tony do tmy.
Sedli si do trávy a dívali se na oblohu, jak vyskakují hvězdy.
"Nevěřil jsem, že se podaří dojít až sem. Ale kupodivu, se necítím unavený," řekl Heřman.
"Unavený? Vždyť jsme šli pět hodin od toho výchozího cíle. A včera bylo víc horko, dnes nám počasí přálo." V jeho řeči se dal vytušit úsměv, který však v té rostoucí tmě nebyl k rozeznání.
"Myslíte si, že ten člověk žije v takové divočině?" zapochyboval Heřman.
"Určitě ano. Jak jinak by se mohl soustředit na takové věci," řekl vážně Tony.
"Snad máte pravdu. Ve městě je z člověka poloviční cvok. Celou cestu přemýšlím, jestli se nakonec neodstěhuji na samotu," zasnil se Heřman.
"No, to byste doma těžko vysvětloval a vaše paní, jak ji trochu znám, by rozhodně odmítla někde pěstovat drůbež," zasmál se Tony a dal láhev zpátky do batohu.
"Myslím, že někdo jede po dolní cestě na koni," zpozorněl Heřman.
"Je to možné, tady se těžko dá jezdit autem. A v tomto kraji se odjakživa koně chovali," řekl Tony zamyšleně.
"Takže určitě ty domky jsou blízko. Někdo asi jede domů." Heřman se natáhl do trávy, dal si ruce za hlavu a pozoroval hvězdy.
"Největší deviza celé cesty je, že člověk vidí, jak je příroda mocná a všechny ty problémy, které nás zužují v běžném životě, najednou přestávají existovat. Hele, Tony, zeptejte se, jestli někdo tady zná doktora Nesvadbu. Všichni budou jako přemýšlet a pak zavrtí hlavou,. Jistě, že ho tu nikdo nezná a jsme teprve sto kilometrů od Prahy. A když se tam vrátíme, zase bude jeho existence problém. Problém, který nás vyhnal na tento výlet."
"Heřmane, doktor Nesvadba neexistuje, to je jen utkvělá představa. Existuje problém, který musíme vyřešit. A proto sedíme tady a ne někde v pražské restauraci nebo doma u televize."
"Je to tak, jak říkáte."
"Tak si schrupneme ne?"
"Jo,jo."
Ještě poslední pohled ke hvězdám a pak klidný večer spojený se šuměním stromů vešel do jejich myslí a oba muži usnuli.

****
"Ještě nezhasínej," řekl Patočka své dceři, která se už natahovala nad stůl, aby stáhla lampu.
"Tatínku, víš co říkal doktor, měl bys jít dřív spát."
"Ten mně taky štve, pitomec jeden."
"Ale tatínku. Nehudrujte zbytečně. Co píšete?"
"Ale tady dopisuji kapitolu. Víš, to bude jednou kniha knih."
"Ano?" zasmála se.
"Ty tomu nevěříš?"
"Ale tatínku, kdo bude tvůj rukopis přepisovat. Na to nemá dneska nikdo čas."
Patočka si sundal brýle a položil pero a stůl. Založil si ruce na prsou.
"Čas.. nikdo nemá čas. Na ty zlodějiny, podrazy, na ty si ho lidi udělají a říkají tomu pracovní problémy, na to si čas udělají."
"Tatínku, nebrblejte a vezměte si prášky."
"Dobře, ale pak mě nech. Musím to dopsat."
"Dobře tatínku, vy si nedáte v ničem říct."
"A uvař mi ty bylinky, co mi poslal pan Sádlo."
"No jo, kdo to kdy viděl, aby se starý doktor léčil u nějakého šamana."
Patočka zavrtěl hlavou a usmíval se.
"Nic nevíš a vědět nebudeš, dokud tě nenapadne se podívat pořádně do přírody. Ty jezdíš pořád sem a tam a nemáš chvíli, abys ses zahleděla do krajiny, do oblak."
"Táto, do Prahy jste nechtěl, městečko vás nudilo. Tak jste si umanul, že budete spisovat knihy a žít na samotě. Tak dobře, ale musíte respektovat to, že já nemůžu za vámi každý den jezdit."
"Však nemusíš."
"A kdo vás ošetří? Vždyť široko daleko není živáčka."
"Ale prosím tě, u lesa bydlí stará Babinská."
"No, ta je tak vypočítavá, že od ní nemůžete nic chtít."
"Ale něco pamatuje."
"Jo, ta si pamatuje," řekla a postavila na stůl kouřící baculatý hrneček s čajem.
"Jdu spát a ráno jedu do Prahy. Budete tu teď týden sám. Tak ať berete léky a dobře jíte, tatínku. Vždyť já vás tolik potřebuji."
Přitulila se k němu a políbila ho do vlasů.

***
Ráno už byla pryč. Patočka si zamnul rukama. Konečně je sám bez té věčně komandující a milující dcery. Namazal si chleba sádlem a udělal si čaj. Svítalo a ptáci zpívali už od prvního rozbřesku. Vyšel ven na terasu a rozhlédl se po kraji a jeho oči padly na kopec. Myslel si, že blouzní, když viděl dvě postavy, jak slézají z kopce a šel si raději pro dalekohled.
"No, to jo. To budou asi od Nesvadby. Psal, že přijdou sem. A museli jít pěšky, doktoři věd," zasmál se.
Pak ho napadlo, že by jim měl jít přeci jen naproti a tak na sebe hodil svetr a vydal se směrem k nim. Když si myslel, že už ho vidí, zvedl obě ruce a zamával jim.
"Hele, to je on," šťouchl Tony do Heřmana.
"Jasně, je to on. Vzpomínám si na něho, jak přednášel, byl už dost starým, ale změnil se. Je to fakt, on."
"Tak co kluci, jak jste se prošli?" řekl ironicky Patočka, když si podali ruce.
"Jo, bylo to zajímavé," řekl Heřman.
"To si myslím,. Krásný kraj, nikdo tu nejezdí autem, potoky jsou čisté, stromy zdravé. No, já o vás vím."
Zavedl je do domu a postavil na kávu.
"Voda je tu tak čistá, že i to kafe chutná jinak. Nemáte hlad? Nechcete chleba ze sádlem?"
"Ale ano," řekli oba, protože jim opravdu po té noci strávené pod hvězdami, notně vyhládlo.
Tak o co jde?" zeptal se," vůbec jsem tomu nerozuměl, co říkal Nesvadba. Prý jde o jaký projekt za spoustu miliónů."
"Je to tak," přikývl Heřman s plnými ústy.
"Tak povídejte, hoši," pobídl je, posadil se naproti a nasadil si brýle.
"Pane doktore, vy jste svého času dělal výzkum, který však brzy skočil, protože na to nebyly peníze a my bychom teď potřebovali vaši pomoc, abychom ho oživili."
"Prosím vás, hoši, to je stará záležitost a bylo to za úplně jiných podmínek. Celá ta věc už zastarala."
"Objevila se opět nová vlna depresí."
"Ale jděte. Vždyť lidi mají všechno, co si mohou přát."
"No, právě, že se zkoumá původ a hledají se prostředky, jak to zmírnit. Kvalifikovaní vědci, učitelé, lékaři, manažeři musí často v nejlepším věku nechat práce, protože ztrácejí síly, dynamiku. "
"Jenže cílovou skupinou lidí, ke kterým směřoval můj výzkum byli prostí lidé, kteří přežili druhou světovou válku. To je přeci úplně jiný problém postavený na úplně jiných principech."
Heřman vytáhl z batohu desky a otevřel je. Vyndal svazek fotografií.
"Podívejte se na tuto ženu."
Patočka si posunul brýle na nose a vzal do rukou fotografii.
"Kolik byste ji hádal let?"
"Tak mezi čtyřicítkou a padesátkou."
Heřman vytáhl další fotografii usměvavé mladé ženy s bohatými vlasy a jasnýma očima. Patočka položil fotografie vedle sebe.
"To je matka s dcerou?"
"Ne," vmísil se do debaty Tony, "to je jedna a tatáž žena. Za pět let takto zestárla. Je jí teprve třicet let."
"To není možné. A čím se zbývá?"
"Dnes už ničím. Ale vystudovala manažerskou školu a dva roky řídila podnik."
"Chcete snad říct, že za tak krátkou dobu úplně vyhořela?"
Oba kývli hlavou.
"Tak teď tomu rozumím. Máte problém, máte peníze, máte elán a chybí vám cesta do problému. Chybí vám klíče od bohatého a nádherně vybaveného domu, že jo, kluci?"
Oba přikývli na souhlas.
"Co těm lidem podáváte?"
"Antidepresiva, psychofarmaka, zkoušíme to ve spolupráci s Němci, Balkánci, Francouzi."
"A od starého doktora chcete co?"
Pokrčili rameny.
"Už jsme řekli. Váš výzkum."
A co je pro vás na něm tak cenného, chlapci?"
"Výchozí metoda."
"Chcete přešít starý kabát na nový, aby jako něco bylo. Abyste si to přizpůsobili a mohli vykládat, že jste na něco přišli."
Oba mlčeli a kývli hlavami.
"A pravda je, že nemáte nic."
"To je pravda."
Doktor pokýval hlavou.
"Býval jsem vaším učitelem, ale už jsem starý a dlouho žiji odtržený od vědy. Zkoumám si pro sebe přírodu. Bavím se tím, dokud mne neporazí další infarkt. Já mám kluci na kahánku, je mi osmdesát let. Ale to, co chcete, je podvod. Chcete prostě nějaký začátek, abyste měli úvod. Chlapci, ale vy máte šanci do toho problému opravdu vniknout. Za pár let výzkumu přijdete na nové příčiny."
"Problém je v tom, že to spěchá," řekl Tony smutně, "nemáme čas něco dlouho zkoumat. Musíme přinést výsledky."
" Když jsem se přistěhoval do této pustiny, myslel jsem si, snad mě hvězdy povedou správným směrem. A skutečně, naučil jsem se jim rozumět. Vy dva jste mohli po té cestě taky leccos pochopit."
"Ale to na nás vůbec nezáleží, co pochopíme. Když nepřineseme nějaký nápad, vypadneme z výzkumu."
"A myslí to někdo vůbec vážně s tím, že chce přijít na kloub věci?"
Ale co vy? Myslel jste to tenkrát vážně?"
"Já? Přišel jsem sem hledat ryzí moudrost jako vy. Taky jsem mohl mít víc rozumu."
Povzdechl si. To, čemu tak utíkal, se přiblížilo na dosah ruky.
"Zajímám se o přírodu, ale vystudoval jsem medicínu," řekl.
"No, to není nic zvláštního."
"Ne? Pane kolego. Vy se už zajímáte jen o chemii, chcete přinést rychlý efekt, který přinese výsledky a peníze do vašich kapes. Já vás chápu. Moc dobře vás chápu. Jsem starý člověk, ale vnímám to všechno dobře."
Oba se na sebe podívali a Patočka pokračoval.
"Pracoval jsem na plánech malého projektu, na který nebyl zájem a peníze. Skončil a já všechno sbalil a odnesl do archivu. Ale jak to vypadá, různé velké a malé komise budou nad tím dřepět. A ještě řadu let! A pokud to kompletně nezamítnou, budou projekt donekonečna pozměňovat, projednávat a šířit kolem sebe zdání, že nad něčím pracují. Až to nebude k ničemu. Tak mě napadlo, že než si to srovnají v hlavě, upadnou sami do deprese," usmál se.
Heřman na něho upíral vážný a vlídný pohled, ale úsměv mu neoplatil. Lidé vycvičení v moderních řídících střediscích, s výjimkou takových obyvatel hor, nepovažovali za nutné usmát se vždy, kdy zachytí něčí pohled. Jsou zvyklí hledět člověku zpříma a s vážným zadumáním do přímo do očí.
Horalé a prostí lidé odevšad se usmívají. Je to jednoduché. Úsměv jim přináší radost.
"Ale na mně není nic nového ani zajímavého," řekl, když si s nimi vyměnil upřený pohled. "Pracuji jako každý důchodce, ale nehledím na to, jestli mi něco projde nějakou komisí. Vím co vím, chlapci a nebudu riskovat svou pověst čest. Jedině, kdybyste náhodou chtěli to vzít naprosto vážně a seriózně."
Zamyslel a pak řekl.
"Tak vážně, že bych se sám zapojil."
Heřman se zachmuřil.
"Pane doktore, vy jste to nepochopil, pro nás je to existenční záležitost. My potřebujeme mít něco v ruce."
Patočka vzal do ruky fotografie a rozložil si je před sebou.
"Zažil jsem různé věci, viděl jsem spoustu neštěstí a bolesti, ale nikdy jsem nezažil, aby se lidé dali takto pohltit. No, nic, vezměte si to zpátky a omluvte mne. Jsem už unavený."

***
Po této rozmluvě, za pár dní, přišla do nemocnice zpráva, že doktor docent Patočka zemřel. Příčinou byl další infarkt.
"No, byl to starý blázen a tak špatně dopadl," řekl Nesvadba po té zprávě, kterou mu donesla jeho sekretářka.
Zbyla po něm jediná pozůstalost, totiž velká bedna s jeho výzkumem Když tu bednu dcera otevřela, našla krátký dopis.
"Prosím tě, moje milá. Znič to. Je to moje celoživotní dílo, o které nikdo nestál celá dlouhá léta. Stejně by nikdo, v nových podmínkách, nedokázal podle toho léčit, spíš by jen mohl lidem ještě víc uškodit. Ať se děje podle osudu a rozhodnutí každého. Co je přednější? Co je člověku nejdražší? Na to si musí odpovědět každý úplně sám.

Děkuji, táta."