Provázkovo dobrodružství

Před dávnými a dávnými časy, v malé vesničce za řekou Zálivkou, žil pán jménem Provázek. Byl to zhruba padesátiletý, obtloustlý blonďatý mužík s růžovými tvářemi. Ve vesnici ( jmenovala se Topol) žil Provázek celý život. A v horkém létě roku 2641 (tehdy se roky počítaly jinak než nyní) se pan Provázek potkal s Černokněžníkem.
Někdy v polovině června do Topolu zabloudil zlý Černokněžník.Byl celý v černém a za opaskem mu trčela dlouhá hůlka. Byl tak starý, že už ani sám nevěděl, kolik je mu let( přestal to počítat někdy okolo svých patnáctistých narozenin), ale díky všemožným přípravkům a lektvarům, které jednou měsíčně kupoval v hlavním městě vypadal jen o málo starší , než pan Provázek.Jeho duše však chátrala a on to věděl.Černokněžníkova hůlka uměla mnohé, ale měnit vzhled a omlazovat ne. Hůlka byla Černokněžníkovým nejcenějším majetkem Poslední dobou už mu však v jeho boji proti stárnutí nepomáhaly ani lektvary, ale přesto udržoval už téměř tisíciletou tradici a dál je kupoval Nu a právě když se vracel z nákupu, omámen nadměrnou dávkou lektvaru proti odumírání mozkových buněk, špatně odbočil, a místo aby pokračoval na sever, do svého města Jehlice, mířil nevědomky na jih, do Topolu. Že zabloudil, zjistil, až když se dostal k vesnici. V té době už byl celý zpocený a z horka ho bolela hlava. Řekl si tedy, že se ve vesničce pokusí sehnat nocleh. Vydal se po písčité pěšině, která se vesnicí vinula jako had. V neznámém prostředí si Černokněžník připadal podivně zranitelně a styděl se optat na nocleh.
Došel až na druhý konec vesničky. „Kdybych s sebou alespoň měl mapu,“ posteskl si.Rozhlédl se dokola Zoufale přemýšlel, kde je, a jak moc se asi vzdálil od Jehlice. „Možná bych si ji mohl přičarovat...“ Vyhrnul si rukávy a vytáhl hůlku. Opsal hůlkou ve vzduchu několik složitých obrazců a pak zřetelným hlasem pronesl: „Mapu!“ Ze špičky hůlky vystřelil papír. Černokněžník jej ve vzduchu zachytil a četl:
VÁŽENÝ PANE/PANÍ, JSME RÁDI, ŽE POUŽÍVÁTE HŮLKY OD NAŠÍ FIRMY. BOHUŽEL, HŮLCE, KTEROU POUŽÍVÁTE(MODEL 7568-23) UŽ VYPRŠELA ZÁRUČNÍ LHŮTA PŘED TŘEMI STY LETY. TÍMTO VÁM NAVRHUJEME, ABYSTE NAVŠTÍVIL/A NAŠI FIRMU, KDE VAŠI HŮLKU ZNIČÍMĚ A BEZPLATNĚ VYMĚNÍME ZA JINOU. DĚKUJEME
S PŘÁNÍM PĚKNÉHO ZBYTKU DNE,
FIRMA HŮLKY PRO VŠECHNY

Černokněžník si odfrknul. Tuto zprávu poslední dobou vídával stále častěji. Věděl, že by si měl nechat hůlku vyměnit, ale zároveň věděl, že to nikdy neudělá. Na hůlku, kterou měl celý život(zdědil ji po svém otci) si zvykal dlouhá staletí, ale teď už si sám sebe s jinou ani nedokázal představit.. Byli jedno, on a ta hůlka. Bál se ale, že přijde den, kdy zjistí, že už s hůlkou nedokáže udělat ani jednoduché upálení zaživa.Z těchto černých úvah ho vytrhnul veselý hlas. „Hej kamaráde, co tady děláš?“ Černokněžník vzhlédl. Rychlými kroky se k němu blížil nějaký tlusťoch s úsměvem od ucha k uchu. Ruku měl zdviženou na pozdrav. Když však spatřil Černokněžníkovu tvář, úsměv mu povadl a ruka poklesla. Znejistěl. „Omlouvám se, s někým jsem si vás spletl...vás jsem ještě nikdy neviděl.... aspoň myslím.Vy jste pan....?“ Černokněžník na něj s úšklebkem hleděl. Ten usměvavý chlap ho vyvedl z míry a on si rozmýšlel odpověď. „Pochopitelně vám do toho nic není ,“ ucedil nakonec a doufal, že to znělo dostatečně chladně. Poslední dobou mu trochu začal slábnout hlas. „Já jsem pan Provázek,“ řekl mužík. Černokněžník nereagoval a Provázek stále hlasitěji pokračoval: „Vás jsem tu ale opravdu ještě nikdy neviděl. Vy asi nejste zdejší, že?“ Černokněžník dospěl k názoru, že Provázek ho bude otravovat, dokud mu neodpoví. „Ne.Zdejší nejsem. Pocházím ze vznešeného města jménem Jehlice. Patřím tam-“ „Jehlice, tam to neznám. Ale vypadáte sympaticky. Co kdybychom si zahráli pexeso? Nebo vám můžu ukázat své obrazy.“ skočil mu do řeči pan Provázek. „k nejváženějším obyvatelům.“ dopověděl Černokněžník nakvašeně. „Avšak ztratil jsem se a nyní zde hledám místo, kdy bych mohl přespat.“ Jakmile to Černokněžík vypustil z úst, věděl, že udělal chybu . Uvědomil si, jak ta slova vyzněla a nejraději by si nafackoval. Sklopil oči k zemi a doufal, že se nestane, to co očekával.
„Musíte přespat u mě,“ vyjekl pan Provázek dychtivě. „Hosta už jsem neměl... no nejmíň deset let, ale dneska to napravíme. Uvidíte, v noci se tak pobavíte, že ani nebudete chtít odejít!“ Černokněžník tiše zaúpěl. „Je vám dobře?“ otázal se starostlivě pan Provázek. „Nemohlo by to být lepší,“ odpověděl váhavě Černokněžník. „Ale s tím přespáním pane Provázku.... to asi nepůjde. Nemohu vás s tím obtěžovat. Myslím, že asi bude nejlepší, když se vydám domů ještě teď. Do půlnoci bych mohl být u Jehlice. Tak sbohem.“ Vykročil a luplo mu v zádech. Odhalil zuby v bolestné grimase, ale pokračoval dál. Záda ho poslední dobou trápila čím dál víc. Bude si s nimi muset zajít k dokto- Provázek ho snadno dohonil, zasmál se a dal mu přátelskou herdu do zad. Černokněžník zařval a zhroutil se k zemi.Křuplo to. Připadalo mu, jako by ho do zad bodlo tisíc sršní najednou. Padl na záda a zasténal. „Proboha, co jsem to udělal?!“ vykřikl zděšeně pan Provázek a poklekl ke zraněnému. „Vždyť jsem ho jen poplácal po zádech... nejspíš spadl na něco tvrdého,“ usoudil nakonec a zdvihl Černokněžníka. Ten na zuřivě něj pohlédl. Kdyby mu tohle udělal někdo v Jehlici, zbyly by z něj jen opečené zbytky masa, kterými by nakrmil svého psa. Ale pan Provázek byl.... ne to není možné.... Ten chlap se už zase směje!
Při pohledu na svého nového přítele zdvihl pan Provázek šibalsky levé obočí. „Ale víte, co to znamená? V tomhle stavu nemůžete chodit.“ Pokýval hlavou. „Teď už vás musím vzít k sobě domů, že? No není tohle štěstí v neštěstí?“ Uchechtl se a potřásl svými blonďatými kadeřemi. Černokněžník, nevěříc vlastním očím chabě přikývnul. Bez dalšího otálení ho Provázek popadl za levou ruku a levou nohu. Třikrát se zhluboka nedechl a než se Černokněžník vzpamatoval, už ho Provázek nesl na zádech. „U mě doma se vám to bude líbit. Vypadáte, jako člověk, který umí ocenit umění. Svou sbírku obrazů už jsem ukazoval po celé vesnici a vždy měla ohromný úspěch. Ale teď to bude poprvé, co ji uvidí někdo z velkého města.“ Provázek sípavě oddychoval a šmrdolil si to uličkami Topolu.Vypadalo to, že hovoří spíše sám k sobě.Černokněžník měl zavřené oči, tiše se modlil a přemítal, jak by se asi tvářili jeho sluhové, kdyby ho teď viděli, neseného na zádech pana Provázka, jako nějakou chromou ovci. Po těch asi nejvíce ponižujících pěti minutách v Černokněžníkově životě, ho pan Provázek opatrně posadil na zem.Černokněžník se rozhlédl. Byl na velkém dvoře před nějakým( pravděpodobně Provázkovým) domem. „Počkejte tady,“ řekl a vzrušeně zamrkal. Odběhl pryč. Kdybych mohl jen trochu chodit, tak už mě v životě neuvidíš ty burane, pomyslel si Černokněžník.Proměnil bych tě v opici a dal bych tě sežrat vlkům.... To by moje hůlka ještě zvládla. „Tak počkat,“ řekl Černokněžník nahlas. „Moje hůlka,“ Zmocnilo se ho strašlivé podezření. Když ho Provázek praštil do zad, spadl na zem. A něco křuplo... Černokněžník si to předtím neuvědomoval, ale teď mu bylo stále jasnější, co že to křuplo. Sáhl za opasek. Zaúpěl. Vytáhl dva tenké kousky dřeva, které ještě před chvíli tvořily jeho věrnou hůlku, ale teď, díky panu Provázkovi už s ní nikdy neuděá ani nejmenší kouzlo. Černokněžníkovi se rozklepala brada. Začal vidět trochu rozmazaně. A než se nedál z očí se mu koulely obrovské kulaté slzy.Z domu se ozval dusot a za chvíli se přiřítil jeho majitel. Pan Provázek se usmíval jako měsíček. „Nedal byste si nějaké višně?“ otázal se. Mám jich plnou kuchyň.“ Zarazil se, když spatřil, jak jeho nový chráněnec pláče. „Bolí vás to viďte?“ zeptal se účastně. V očích mu už zase hořely zvláštní čtverácké ohníčky. „Pojďte dovnitř. Mám tu dobré víno a můžu napéct nějaké koláče. Máma mě to naučila, když byla samozřejmě naživu. A pak, až se najíme, pak vám ukážu své obrazy. Ale tyhlety třísky,“ popadl trosky Černokněžníkovy hůlky, každou půlku ještě jednou zlomil a pak je velikým obloukem zahodil. Černokněžník zavyl. Provázek se chápavě usmál. „Vím, že vás bolí záda. Už to bude dobré. Buďte rád, že jste se toho dřívka zbavil. Viděl jsem to už předtím, měl jste to za opaskem. Ale k čemu vám to proboha je?!“ Provázek se blahosklonně zasmál. „Vždyť z toho by nebyl ani malinký ohýnek. Na tom byste neupekl ani krysu, hehehe.A vevnitř by to akorát dělalo nepořádek. Provázek na to možná nevypadá, ale v hloubi duše je pořádný, hehehe.“ „Hehehe,“ řekl Černokněžník a znovu se rozplakal. „ Až se uzdravíte a já vás odsud pustím, dám vám plnou náruč dříví, to budete koukat. Ale teď, příteli,“ Provázek žertovně zahrozil prstem. „Chcete-li u mě bydleti, musím znát vaše jméno.“Kdo říká že u vás chci bydlet proboha?! Černokněžnk Provázka skrz slzy téměř neviděl, ale byl si jistý, že se zase usmívá. „No tak, čeho se bojíte?“ pomáhal mu Provázek. „Jen mi řekněte své jméno.“ Černokněžník si nevěděl rady. Bez hůlky byl prakticky bezmocný, nevěděl, kde je, ani jak se odtud dostane. Jediné, co věděl, bylo, že se chce dostat do bezpečné vzádlenosti od pana Provázka. Provázek do něj žďuchnul. „Jak se jmenujete?“ naléhal dál. „Kde jsem?“ odpověděl mu Černokněžník otázkou. Provázek se pyšně usmál a založil ruce na prsou. „Ve vesnici Topol přece.To jste nevěděl?“ Podle toho jak se tvářil, byste si mysleli, že mu celá vesnice patří. „Vidíte příteli, já vám na vaši otázku odpověděl. Teď jste na řadě vy. Jaké je vaše jméno?“ Jiné východisko pro Černokněžníka nebylo. Tochu vzdorně pokrčil rameny a pak co nejvznešeněji odpověděl.: „Jmenuji se Krvežíznivý Mordýř................... po dědečkovi.“ Provázek se zasmál. „No vidíte. Krvežíznivý Mordýř, to je pěkné.Tak pojďte dál.“ Otočil se „Vlastně promiňte, vy nemůžete chodit. Tak ještě moment.“ zašveholil Provázek a hodil si nebohého Černokněžníka na záda. Ten jen heknul. Vevnitř ho hostitel jemně položil na gauč. „Tak, trochu se prospěte. Já zatím připravím višňový koláč.“ Černokněžník se prudce posadil a řekl: „Já nechci žádný višňový koláč. Já od vás nechci nic!“ Pak ho luplo v zádech tak straně, že zařval a zhroutil se na gauč. Začínal se vážně obávat, že mu Provázek záda definitivně zničil. Provázek na Černokněžníka zíral, jako kdyby do něj uhodilo. „Nechce višňový koláč,“ přemítal. Pak se na jeho tváři opět usídlil úsměv. „Dobrá. Nedáte si raději bublaninu?“ Černokněžník jej ignoroval. Zíral do stropu a přemýšlel.. Napadla ho spásná myšlenka. Třeba je to všechno jen sen! Třeba se probudí doma v Jehlici a všecno bude v pořádku. Třeba- „A co takhle štrůdl?“ zajímal se pan Provázek.
„VYPADNĚTE!!!“ zařval Černokněžník. Provázek se napřímil. „Dobrá,“ ucedil a prkenně odkráčel do vedlejší místnosti. Černokněžník přikývl.Konečně. Pak usnul.
Probudil se až když venku byla tma. První co uviděl byl Provázkův obličej necelých deset centimetrů od něj. Provázek něco žvýkal a - jak jinak- usmíval se. Když Provázek uviděl, že Černokněžník otvírá oči, teatrálně si oddychnul. Z úst mu přitom vylétl nějaký hnědý drobek a přistál Černokněžníkovi pod okem. „Páni, už jsem se bál, že vám něco je.“ prohlásil Provázek a odtáhl se od něj. Seděl na druhé straně gauče, na klíně měl knížku a v ruce obrovské jelito a krajíc chleba. S očividnou chutí si ukousl velké sousto a s výrazem člověka, který zjistil, že se dostal do nebe začal přežvykovat. „Neznám nic lepšího než dobré jelítko,aspoň takhle na noc“ podotkl huhňavě.
Černokněžník zamrkal. Setřel drobek, který mu Provázek prsknul na tvář. A hromově mu zakručelo v břiše. Provázek se uculil, ale neříkal nic, jen dál hleděl do své knížky. Další zakručení. A hned potom další. Černokněžník se přetočil na druhý bok a v duchu si umiňoval, že Provázka nebude prosit o jídlo. Rozhodl se, že se znovu pokusí usnout. Měl oči pevně zavřené asi deset minut, když ucítil, že se Provázek zdvihl z gauče. Slyšel jak odkráčel pryč do vedlejší místnosti, pravděpodobně do kuchyně a začal něco kutit. V mžiku se Černokněžník posadil, nevnímaje bolest v zádech. Zahořela mu bláznivá naděje, že Provázek své jelítko třeba nedojedl celé. Doufal, že by si mohl alespoň jednou kousnout, než se mužík vrátí. Doufal marně. Na stolku bylo pouze několik drobků chleba a dvě špejle. Černokněžník sebou praštil na gauč a proklínal posledních deste generací Provázkových předků.
Provázek vešel do místnosti a v ruce měl misku, ze které se kouřilo. „Napadlo mě, že si udělám česnečku,“ vysvětlil Černokněžníkovi, který nevěřil vlastním očím. „Není nic lepšího tahle v noci, než miska dobré, teplé polévky, viďte?“ mrknul na Černokněžníka a s chutí se pustil do jídla. Ten se nuceně usmál a dělal, jakoby nevnímal, že mu kručí v břiše. Dobrá pane Provázku, říkal si v duchu. Dobrá. Tuhle hru můžou hrát dva a já vám garantuji, že Krvežíznívý Mordýř neprohraje! Neprohraje.
Prohrál. Přemáhal se ještě skoro dvě hodiny, zatímco si Provázek ke svému stolu postupně přinesl obrovskou šunku, dva krajíce chleba se sýrem, uzené maso s kyselou okurkou a nakonec vepřovou pečeni s volským okem, bramborami a oblohou. Všechno hltavě snědl(neopomněl Černokněžníkovi sdělit, že takhle v noci není nic lepšího, než šunka, chleba s domácím nakládaným sýrem, uzené s okurčičkou a pečené vepřové s vajíčkem, bramborem a nakládanou zeleninou) a ani na moment neopustil veselý úsměv jeho tvář. Definitivně pokořený Černokněžník se namáhavě posadil. „Pane Provázku,“ hlesl tiše. „Omlouvám se za své chování. Bylo to nezdvořilé. Chtěl jsem se vás jen zeptat: nemáte ještě trochu té pečeně? Mám opravdu hrozný hlad a od rána jsem nejedl.“ Provázek pomalu strčil do úst poslední brambor a pečlivě jej rozžvýkal. „Ale jistě,“ přikývnul a už se zase smál. „Udělám vám bublaninu. A pak si prohlédneme mé obrazy!“ Ta myšlenka ho zjevně naplnila ohromnou radostí a tak si začal pískat. Neobyčejně hbitě se zdvihl a odklusal o kuchyně. „Ale pane Provázku, pane Provázku,“ volal za ním Černokněžník marně, „ já nechtěl bublaninu, já chci kousek masa prosím!“ Pokud ho Provázek slyšel, nedal to nijak najevo, pouze si dál pískal. Asi za dvacet minut přiběhl zpátky. Obdařil Černokněžníkajedním ze svých úsměvů: „Už se na té bublanince pracuje, příteli můj hladový. Ale než se upeče, ukážu vám svá díla, souhlasíte?“ Černokněžník dělal, že spí, což si Provázek vyložil, jako souhlas. „Dobře, už pro to jdu,“
Přinesl do pokoje desky , které byly k prasknutí nacpané papíry různé velikosti. Poplácal Černokněžníka po tváři. : „No tak, vzbuďte se, mé obrazy čekají. Počkejte momentíček, já vám pomůžu.“ Vzal Černokněžníka za ramena a násilím jej posadil. „Tak,“ pronesl a náhle vypadal podivně rozpačitě: „Možná jsem vám to už říkal, ale budete první velkoměšťan, kdo to uvidí. Posuzujte jejich kvalitu mírně prosím. Tak začneme.“ A otevřel desky. Černokněžníka do očí praštila křiklavá změť barev. Překvapeně zamrkal. Obraz neuvěřitelně věrně zachycoval Provázka sedícího na jabloni s košíkem jablek v jedné ruce a s velkým červeným jablkem v ruce druhé. „To jsem já, jak sklízím jablka.“ vysvětlil poněkud zbytečně pan Provázek. Černokněžník přikývnul. „Co si o tom myslíte?“ „Je to úžasné!“ zívl Černokněžník. „Děkuji,“zazářil Provázek a dal obraz stranou. Další obraz, opět neskutečně realistický, ukazoval spícího Provázka na dece. : „To jsem já, jak spím na dece.“ „Hm.“ „Co si o tom myslíte?“ „Je to skvělé!“ „Děkuji.“
A tak to šlo dál:
„To jsem já, jak peču bublaninu,“ „Aha.“ „Co si o tom myslíte?“ „Je to neuvěřitelné!“ „Děkuji.“
„To jsem já, jak krmím ptáčky.“ „Páni.“ „Co si o tom myslíte?“ „Je to dechberoucí!“
„Děkuji.“
„ To jsem já, jak rozestýlám postel.“ „To tedy koukám.“ „Co si o tom myslíte?“ „Je to epické!“ „Děkuji.“
„To jsem já, jak vyřezávám vyřezávánou flétnu.“ „Vážně?“ „Ano trvalo mi to celkem tři roky. Myslím to vyřezávání, ne to malování, hehehe.Stejně jsem tu flétnu pak vyhodil, protože jsem na ní neuměl hrát. Mimochodem, co si o tom obrazu myslíte?“ „Je to impozantní!“ „Děkuji vám.“
„ To jsem já, jak hraji s dětmi na schovávanou.“ „Nevěřím svým očím.“ „Co si tom myslíte?“ „Je to monstrózní!“ „Děkuji.“
A tak dál až do svítání. „No ne,“ podivil se Provázek a vytáhl další obraz. „Tenhle je poslední. A už je ráno. To je neuvěřitelné, jak ten čas letí, když se člověk baví, viďte?“ Otočil se na Černokněžníka, který měl tak opuchlé a rudé oči, že vypadal, jako by se dostal do křížku s hejnem včel. Zívnul, tu noc už potisící a pak panu Provázkovi dal za pravdu. „Podívejte na to!“ hesl pan Provázek s nábožnou úctou. „Můj úplně první obraz.“ Vstal a rozvinul velké plátno Černokněžníkovi před očima. „To jsem já!“ řekl a byla to pravda. Z obrazu se na Černokněžníka usmíval Provázkův obličej v nadživotní velikosti. Černokněžník zaúpěl. Už teď mu bylo jasné, že tuto tvář bude vídat ve svých nočních můrách až do konce života. „Propánajána!“ vykřikl náhle pan Provázek zděšeně a namířil na Černokněžníka prst. „Vaše bublanina,“ pronesl tónem, kterým se obvykle ohlašuje úmrtí člena rodiny. Provázek odpelášil do kuchyně. „Ajajaj, to je puch, to je puch!“ ozval se jeho přidušený hlas. „A toho kouře tady.“ Kéž bys vyhořel, dědku plesnivá! přál si Černokněžník zbožně. Provázek se pomalu přišoural z kuchyně. Na každé ruce měl kuchařskou chňapku a nesl pekáč plný jakési černé, gumově vypadající hmoty. „Podívejte,“ řekl lítostivě. „A to jsem vám chtěl zabalit ještě kousek na cestu.No co se dá dělat. Ale teď se ještě prospěte. Probudím vás okolo desáté a pak byste měl asi vyrazit. V deset musím na schůzi dobrovolných pekařů. Zatím si budu číst.“
Černokněžník se vyčerpaně sesul na gauč. Během pěti vteřin spal. Připadalo mu, že spal jen pět minut, když s ním Provázek znovu zacloumal. „To už je deset?“ zeptal se mrzutě. „Ne to ne,“ řekl Provázek a stydlivě se usmíval. „Spal jste jen asi pět minut. Jen mě tak napadlo...... když jste z města, budete určitě sečtělý. Četl jsem si tady v knížce a narazil jsem tu na slovo AMBIDEXTER a já nevím, co to znamená.“ Provázek se usmíval od ucha k uchu. „No a napadlo mne, jesli to třeba nevíte vy?“ Černokněžník zlobně zavrtěl hlavou. „Ne. A nechte mne prosím spát!“ „Jistě, promiňte!“ šveholil úslužně Provázek. „Jen spěte dál.Už vás nechám.“ Černokněžník se převrátil na břicho a pokusil se usnout. Tentokrát mu to trvalo trochu déle , ale nakonec se přeci jen odebral do říše snů. Ne nadlouho. „Promiňte, pane Mordýři,“ žďuchal do něj Provázek, na tváři úsměv, jako andělíček. „Já vám dělám koláče na cestu a chtěl jsem se zeptat, jestli máte radši třešňové, nebo višňové.“ Černokněžník se pokusil pana Provázka zapálit bez pomoci hůlky. Bohužel to nepřineslo žádný výsledek a tak jen utrápeně hlesl: „Třešňové. Děkuji.“ Pan Provázek se usmál. „Dobrá. No nic, tak spěte, ještě máte skoro dvě hodinky.“ A odkvačil. Trvalo skoro půl hodiny, než Černokněžník usnul. Jakmile se tak stalo, po špičkách přišel pan Provázek, tvářil se jako ztělesněné chmury. „Pane Mordýři.Pane Mordýři?“ jemně ho poleskával po tváři. „Omlouvám se, že vás ruším, ale zjistil jsem, že poslední třešně jsem dal do té vaší bublaniny. Nechcete ty koláče raději višňové?“
Černokněžník se rozplakal. Svalil se z gauče na dřevěnou podlahu a marně se pokoušel vstát. „Co to děláte?“ znejistěl Provázek. Krvežíznivý Mordýř si utřel nudli, která mu visela od nosu. „Musím neprodleně domů.“ zablekotal třesoucím se hlasem. „Musím vyrazit co nejdřív. V poledne už zase bude vedro a to mi nedělá dobře. Musím vyrazit co nejdřív.Z vedra je mi špatně“ zopakoval ještě jednou. Provázek pokyvoval hlavou. „Co se dá dělat,“ mudroval. „Vaše zdraví je samozřejmě nejpřednější. Ale... jestli vám vedro nedělá dobře, nechcete u mě počkat do zimy?“ Poslední slova vyhrkl s přímo nakažlivým nadšením. Černokněžníka však tento grandiózní nápad příliš neuchvátil. Protočily se mu panenky a on se zapotácel. Na poslení chvíli se zachytil židle a jen díky tomuto včasnému manévru se neporoučel k zemi. „Musím už jít,“ řekl přiškrceně. Vzápětí vyběhl z Provázkova bytu a upaloval pryč. Provázek se těžce usadil na gauč. „Ach jo,“ řekl. „ Ach jo.“
Zlý Černokněžník známý též jako Krvežíznivý Mordýř utíkal, jako kdyby mu hořelo za patami.
Vyběhl z vesnice rychlostí blesku a bylo mu úplně jedno, kam se řítí. Odpočal si, až když se mu na rozcestí v lese podlomily nohy. Začaly se mu klížit oči.Pomyslel si: Bojoval jsem s draky, bojoval jsem s tisícihlavým davem, který chtěl svrhnout krále , bojoval jsem dokonce i se svým vlastním bratrem. O svůk život jsem již bojoval nesčetněkrát, ale teprve dnes jsem poznal ďábla. A na něj jsem krátký. Pomalu, aby neublížil beztak pochroumaným zádům se opřel o kmen stromu. Přikryl se pláštěm a zavřel oči. A už byl klid.
Zaslechl kroky. Otevřel oči. Zpoza stromu se vynořil pan Provázek věčným úsměvem na obličeji a hromadou větví v rukou.„Pane Mordýři, jsem rád, že jsem vás ještě našel! Úplně jsem zapomněl, že jsem vám slíbil plnou náruč dříví. Ještě, že jsem na vás narazil, viďte?“ „POMOC!“ zařval Černokněžník. „POMOC!POMOC!POMOC!“ Vyhrabal se na nohy a rozběhl se pryč. A už ho nikdy nikdo neviděl.
KONEC