Skladiště citů a vzpomínek

Kroky, které mě vedou, patří asi už jiné osobě. Musím nabrat hodně sil, abych nebrečela. Přesto se mi oči zaplaví tak, že skoro nevidím. Ještě jednou se usměji, divné, že ne nucenně a zrychlím krok. Zadržet slzy je čím dál těžší. Nohy trochu těžknou, hrdlo se mi začíná zužovat. Jakby chtělo přestat dýchat. Nemohu skoro ani polknout. Konečky mých prstů přejíždím po zábradlí. Nesnáším svět. Nejsem naštvaná. Jsem smutná, zklamaná, zarmoucená. Óóó!!! Jak já nesnáším, když mě někdo přirovnává a přitom ví prd. Po příjezdu domů, po mnoha uvědoměních, , vzpomínkách atd. se mi dostane jen dalšího odsuzování a nedůvěry. Rozhodnu se vydat k babi. Jsem přesvědčená, že tam si budu moci ulevit. Cestou, plnou ozvěn kroků, ještě zdůrazňujících samotu ulice, se mi podaří usmát. „Nemá cenu se trápit.“ Tato věta mi hučí v uších jako slova vyřčená v tunelu a pomalu se začne rozléhat po celé hlavě a doznívá až v konečcích prstů, v roztřepených konečkách vlasů. Celou mnou vibruje až nakonec celkem účinně zabere. Když otevřu dveře a vstoupím opět do jiného světa než tam venku, čeká na mne uslzená tvář, jež mě nutí, utěšit. Tak to dopadá vždy. Vše se ve mně bude hromadit jako ve váze na city a vzpomínky. A až mi zase někdo ublíží pouhým slovem, pohledem či pohybem rukou, celá schránka se sesype a zbude jen popel. A každým dnem ve mně roste strach a snad i podezření živící se na každém zklamání, že už příště nebude nikdo, kdo by ho chtěl sebrat a vytvořit opět nové mé JÁ…