Bez tebe žít nebudu...

První paprsky vycházejícího slunce již dopadaly na koruny stromů. Je tu další rozbřesk, další nový den po temné noci.

Dívka vstala z postele, vyhlédla z okna a letmým pohledem přelétla stěny svého pokoje. Hlavou se jí honily stovky myšlenek, ale ani jedna z nich se jí nezdála dostatečně smysluplná, aby stála za delší rozbor. Oblékla se, otevřela těžké dřevěné dveře svého pokoje a sešla o patro níže do kuchyně. Její rodiče ještě spali a ona cítila tu svobodu. Teď jí nikdo nekritizoval, neříkal jí, co má a nemá dělat. Byla tu jen ona. Nyní měla prostor pro sebe, pro své potřeby a zájmy. Prohlédla si své zjizvené ruce a pomalu se nechávala unášet tokem myšlenek, jaké by to bylo, kdyby znova… Avšak věděla, že nechce. Věděla, že pokud to udělá znovu, že zklame a nejen sebe. Třebaže o tom její bližní neměli ani ponětí, tak věděla, že jim také ubližuje.

V takovýchto chvílích, kdy měla dívka co dělat sama se sebou se vydávala za svojí láskou. Jejím důvodem proč žít. Její útěchou v dobách nouze. Její milovaná Satira. Rezavá klisna Anglického plnokrevníka, se kterou se život také příliš nemazlil si našla lidského spojence a věřila mu. A dívka věřila jí.

Jakmile se dívka přiblížila k ohradníku, okamžitě zpozorovala stádečko koní, z něhož se „cosi“ cvalem blížilo směrem k ní. Na tváři děvčete se objevil radostný úsměv a šla se s tvorem, který jí asi jako jediný rozumí, přivítat. Bylo to pozoruhodné přátelství člověka a koně. Kůň věřil jí a ona jemu, jako nikomu jinému. Byla to pro ni spása v podobě „němé tváře“, která věděla, že tomuto lidskému jedinci může bezmezně důvěřovat.

Dívka ji milovala z celého srdce a nemohla dopustit, aby se Satira cítila nepohodlně a dělala něco proti své vůli. Šlo především o zájmy zvířete, než o její. Proto na ni jezdila bez sedla a bez uzdečky. Jen tak na ohlávce, což bylo asi pro obě nejpříjemnější a zároveň to jen posilovalo důvěru. Děvče vyvedlo klisnu z ohrady, k ohlávce připevnila vodítko a vyhoupla se ne hřbet zvířete. Pohladila klisnu po krku a lehce ji pobídla. Všechny myšlenky, starosti a nepříjemné pocity zmizely, jakmile se kůň dal do cvalu. Slyšela dusot jeho kopyt a pod sebou cítila ohromnou sílu a nespoutanou volnost. Její štěstí neznalo mezí.

Cválaly již dlouho a obě začaly pociťovat únavu. Dívka stáhla klisnu do klusu a vychutnávala si krásné ráno v přírodě. Kochala se lesem okolo sebe, zpívajícími ptáky a celkově tou nádherou, kterou může ukázat jen příroda. Jakmile se však vrátila „zpět na zem“ ze svého blouznění, zpozorovala v cestě padlý strom. Klidně ho objely a pokračovaly v cestě. Opět si začínala všímat prostředí okolo sebe a nořila se stále více do svých myšlenek a představ. Zcela zapomněla, kde je a co se děje. A právě to nejspíše změnilo nejen její osud.

Kůň znervózněl. Začal trhat hlavou a i postavení jeho uší napovídalo, že se něco děje. Z ničeho nic se z křoví vyřítila srna. Proběhla těsně před Satirou. Jak jí instinkty nařizovaly, otočila se a dala se prudkým cvalem do pohybu. Dívka byla vytržena ze svého blouznění a krásných představ do reality, že sedí na splašeném koni, který nereaguje absolutně na žádné pobídky. Nelze ho ovládat, zpomalit ani vybočit z cesty. Nezbývalo nic jiného, než se držet a doufat, že časem zastaví sám. Věřila mu a doufala, že to dobře dopadne. Avšak na cestě se objevila ona padlá kláda. Kláda, kterou předtím zcela klidně objeli a nyní ji vidí z cela jiného úhlu. A tento úhel pohledu na ni nebyl příjemný. Naposledy se pokusila klisnu zpomalit, nebo vybočit z cesty, ale marně. Nezbývalo nic, než doufat.

Nebezpečnou rychlostí se blížily ke kmenu. Všechno se dívce ale zdálo zpomalené. Cítila každý pohyb pod sebou, slyšela každý dopad kopyta na prašnou zem. Ve zlomku vteřiny si uvědomila, že klisna ještě zrychlila. Nabrala rychlost na překážku. Nebyla již žádná šance ji zastavit. A najednou to přišlo. Přední nohy zvířete se zvedají ze země a čas, jakoby se zastavil.
Dívka doufá…
Klisna odskakuje…
Síla, kterou do toho zvíře dává je nepopsatelná, ale naneštěstí nedostačující.
Již jsou nad kládou, když Satiřina zadní noha zavadí o kmen. Rovnováha se bortí a obě se klátí k zemi.
Rozhostí se ticho…

Další den se dívka probouzí v nemocnici s otřesem mozku a zlomeninou pravé ruky. Leží v posteli a nad ní stojí rodiče s ustaranými výrazy. Děvče si jen matně vzpomíná, jak nasedá na Satiru a víc… nic. Rodiče ani lékaři jí neřekli nic, aby se nestresovala. Po propuštění z nemocnice se však dozvídá pravdu. Pravdu o tom, že její milovaná klisna, její život a láska si zlomila obě přední nohy, když padala na zem a její život už se nedal zachránit. Zmocnila se jí úzkost a beznaděj. Jediný komu kdy skutečně důvěřovala byla ona a najednou tu není. Najednou se vše vytrácí, ale vzpomínka na to, co se ten den stalo jí náhle vytanula v mysli.

Vydala se na místo nehody a na kmenu stromu nalezla zbytky krve. Nemohla určit, jestli její nebo Satiřiny, ale vrátila se na místo, kde vyhasl koňský život.
Z očí se jí vyvalily slzy, sesunula se k zemi a brečela. Cítila se naprosto bezmocná, nešťastná...atd. Jindy, kdy měla tyto pocity šla za svojí klisnou, ale kde je teď, když ji potřebuje? Její pohled spočinul na ruce. A do hlavy se začala opět dostávat ta myšlenka. Myšlenka, kterou zapuzuje už tak dlouho. Nechtěla si opět ublížit a pak toho litovat. Chtěla svoji útěchu, klisnu Satiru.

Pomalu vyndala z kapsy ten známý, ostrý kousek kovu a chvíli si jej prohlížela. Doufala, že už ho nikdy potřebovat nebude, ale… „Tohle bude naposledy“, pomyslela si. A se slovy: „Bez tebe žít nebudu“, přiložila žiletku k tepně a přitlačila.