Pán žiletek

Vydala se ven hned po škole. Nebylo mnoho hodin, ale v zimě se rychle stmívá a tak po chvíli ucítila, jak jí oblizují temné drápky, až jí černá kočka spolkla úplně. Šla pomalu, jak nejpomaleji dovedla, ale přesto pro ni byl každý krok utrpením a stokrát se sama sebe ptala, jestli by snad nebylo lepší vrátit se, ale stejně nakonec vždy usoudila, že už je pro ni příliš pozdě. ON už jí má pevně ve své moci. Už navždy. Minuty ubíhaly a když ulice osvítil bledý měsíc, pohlédla na hodinky. Nebylo ještě ani pět. No tak…pomaleji. Našlapovala co nejopatrněji, každou chvilku se ohlížela za sebe, několikrát se donutila na chvíli se zastavit, ale pokaždé jakoby ji někdo proti její vůli opět přinutil jít. Jít do chřtánu smrti…
Konečně se před jejíma očima zableskla brána hřbitova. Srdce se jí prudce rozbušilo a celá se rozklepala, nikoliv zimou, ale nevyslovitelným strachem z toho, co příjde. Donutila se sklopit zrak a trochu přimhouřit oči, aby lépe rozeznala rysy. Ano, stál tam. Pod černými vlasy se blýskaly dvě temně uhrančivé modré oči. Ty, kterým na tak dlouho zcela propadla. A možná už navždy. Popadla ji nezměrná chuť otočit se a vzít nohy na ramena, ale nedokázala to. Pevně sevřela svůj křišťálový medajlon, který se jí třpytil na hrudi a tiše pronesla:,,Jsem tu.“
Chlapec se usmál tak, že se nedalo s určitostí zjistit, jestli láskyplně, nebo škodolibě, a přistoupil k ní.
,,Jsem rád, že jsi přišla.“Řekl měkkým hlasem a chytil ji za paži.
V tu chvíli jí projela prudká ledová vlna, až sebou otřásla. Jeho ruce byly chladné jako smrt. Jako smrt…
,,To znamená, že ses už rozhodla…“Usmál se na ni, ale měsíc jeho rysy tak neuvěřitelně zkreslil, až si byla téměř jistá, že před sebou vidí nějakou nepochopitelně ošklivou a zlou grimasu. Ale možná si s ní jen pohrávala představivost…
,,Ano.“Zašeptala.
,,Pak tedy…“Pronesl a rychlým pohybem ruky cosi vytáhl z tašky. Dívka rozeznala, jak se ve světle úplňku zatřpytil kovový povrch.
Poklekl před ní.
,,Zemřeme spolu…navždy.“Pronesl.,,A budeme svobodní. Tak jako nikdo jiný…“
Ucítila, jak se kovová čepel dotkla její jemné kůže a po ruce jí stekl teplý pramínek krve. A další… A další… Jeho rty jí něžně laskaly zkrvavenou ruku a ona zapomínala na svou bolest i na okolní svět. Na přátele a známé, které už nikdy neuvidí. A když pak ucítila sladkou ospalost, přijala ji s otevřenou náručí. Srdce se jí zastavilo jen vteřinku potom, co jí přestal líbat ruku a ona dopadla na zem. Vypadala jako přenádherný anděl s těmi dlouhými lesklými vlasy, které jí ladně splývaly po zemi a od nichž se odrážely paprsky měsíce jako od jezerní hladiny.
A jeho další oběť skonala…