Modrá světla

Netrpělivě jsem se zavrtěla na židli, když na mě pohlédná cikánka upřela svůj zkoumavý pohled.
,,Tak co? Co nás čeká a nemine?“ Laškovala mamka, ale cikánka se na mě pořád dívala a mě to vůbec nebylo příjemné.
Po chvíli pronesla: ,,Skutečně to chcete vědět?“
Ale mamka se nedala odradit: ,,Samozřejmě! Řekněte mi to ať je to cokoliv…“ A laškovně se na mě usmála. Její zvědavost neznala hranic a dnes navíc měla dobrou náladu, protože jí v práci povýšili. A to byla vražedná kombinace.
,,Dobrá…ale děvčátko musí za dveře.“ Mrkla na mě cikánka.
Mamka na ní chvilku nevěřícně zírala, ale když viděla, jak sebou šiju a každou chvíli bloudím pohledem na dveře, rovnou mě vyvedla na chodbu a řekla ať tam tedy počkám, když se mi tam už nechce být. A já si skutečně oddychla, když jsem stála za těmi krásnými dubovými dveřmi. Po chvilku si cikánka začala s mamkou povídat, ale já skrz dveře zaslechla jen nesrozumitelné mumlání. Přitiskla jsem tedy své ouško až ke klíčové dírce, ale cikánka mě okřikla a já se okamžitě odtáhla. Nevěděla jsem tehdy, co jí vypověděla, ale když mamka vyšla ze dveří, byla celá uslzená a ihned mě začala objímat a říkat mi, že jsem její nejmilejší holčička a jak jsem krásná a chytrá a zasypávala mě nesčetnými polibky, ale já jsem to vůbec nechápala. Jen jsem už chtěla jít pryč od té divné paní a mamka mi okamžitě vyhověla. Na příhodu jsem rychle zapomněla, ale zdálo se, že mamka je z toho všeho pořád naměkko. Strašně mě hlídala a rozmazlovala a byla ještě úzkostlivější, než kdy dřív. To mi ale bylo pět a jak roky plynuly, podivné setkání se i jí smylo z hlavy a byla zase jako dřív.

Oslavila jsem své dvanácté narozeniny s pořádnou parádou. Dostala jsem banánový dort a hromady dárků od všech možných příbuzných. Rozbalovala jsem je tak dlouho, že už se notně chýlilo k večeru, když jsem z krabičky tahala poslední. „Dvanáctka je velký věk“, říkal mi děda a já tomu přikyvovala, ikdyž totéž říkal o každém mém roku. Postupně se náš dům začínal vyprazdňovat a já si nacházela vhodná místa pro všechny dárky. Pár jsem jich dala mamce, protože někteří příbuzní už usoudili, že jsem velká slečna a dali mi taky takové dárky, jako například voňavku nebo rtěnku, ale to mě nezajímalo. Radši jsem si celý večer hrála s novými bárbínkami a bárbíňáky, než abych se zmalovala jako jedna z těch hollywoodských slečen, co dennodenně vídám v televizi. Večer kolem jedenácté už jsem byla značně unavená a mamka, když mi na narozeniny slíbila, že můžu jít spát, kdy budu chtít, mě poslala rovnou do postele. Vůbec mi to nevadilo, protože už se mi ze samého hraní pletl jazyk a ani jsem nedokázala vyslovit jména některých bárbíňáků, které jsem zvala na kafe. Zabalila jsem tedy panenky, převlékla se do noční košilky a vyčistila si zuby. Ale když jsem pak vkročila do pokojíku, ohromilo mě namodralé světlo, které do mého pokoje vcházelo skrz okno. Ihned jsem přiskočila podívat se, co se to venku děje a vtom jsem uslyšela zvuk, jako když někdo prudce vykopne dveře a pak mámin křik. Strašně jsem se vyděsila a úplně jsem ztuhla na místě. Slyšela jsem přitom kroky, které se rozléhaly celým domem a blížily se i k mému pokoji. V posledním pudu sebezáchovy jsem otevřela okno a než se dveře mého pokoje rozletěly dokořán, skočila jsem dolů. Bydlíme v prvním patře, takže jsem si nic neudělala. Běžela jsem a běžela a cestou mě pronásledovala modrá světla. Co chtějí? Kdo jsou? Ptala jsem se sama sebe, ale strachy jsem nedokázala otevřít oči. A tak jsem úplně slepě utíkala naší zahradou, div že jsem do ničeho nenarazila. Až po chvíli jsem se odvážila oči otevřít. Stála jsem naprosto bosá a jen v noční košilce uprostřed naší ulice a modré světlo už jsem neviděla. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Když byla noc, po chodnících se stále ploužili nějací lidé, ale vůbec si mě nevšímali. Ohlížela jsem se kolem sebe, ale náš dům už byl daleko za mnou a maminka nikde. Nevěděla jsem kam mám jít ani co budu dělat a poprvé jsem byla úplně sama. Sedla jsem si na studený, vlhký obrubník a usedavě jsem se rozplakala, ale ani teď nikdo nepřišel a nezeptal se, co mi je. Všichni chodili kolem a bylo jim jedno malé opuštěné děcko, co uprostřed chladné noci sedí na obrubníku a pláče. Najednou jsem byla sama, tak sama, že si to ani v nejhorších snech nedokážete představit.

Když jsem konečně otevřela oči, celé oteklé pláčem, byla pořád ještě noc. Slabý srpeček měsíce mi osvětloval buclaté tvářičky, v dálce jsem uslyšela dětský pláč a štěkot psa, ale posléze se mi slily do jediného maminčina výkřiku, táhlého a zoufalého. A pocitu bezmoci a strachu a také viny, že jsem jí předtím nepomohla. Ale zatřásla jsem hlavou, abych na to zapomněla. Ještě přeci není nic ztraceno. Mohla bych jít… Ale kam? Neznám přesnou cestu k některému z mých příbuzných, mamka mě k nim vždycky vozila autem a já v autech usínám. Přesto jsem se zvedla. Nohy už jsem měla úplně zmrzlé a celé špinavé. Přemýšlela jsem, že bych se mohla vrátit domů, ale na to jsem neměla dost odvahy. Ale věděla jsem, že kdybych zůstala, zmrznu. Noc byla sice velmi teplá, ale v mé noční košili nějaký ten stupeň celsia navíc nehrál roli. A tak jsem šla, abych se trochu zahřála. Nevěděla jsem kam, nevěděla jsem proč, ale prostě jsem šla…a po tvářích se mi kutálely další a další slzy a pocit otupělosti byl stále intenzivnější a intenzivnější, až jsem přestala cítit své tělo a jediné, co mě nutilo jít dál byla má mysl, která navzdory mrazu a strachu a bolesti pracovala stále naplno…

Ani nevím, jak dlouho nebo kudy jsem šla, ale po nějaké době jsem narazila na non-stop bar, kde bych se snad mohla trochu zahřát a tak jsem vstoupila dovnitř navzdory všem předsudkům a máminým varováním o opilcích, drogových dýlerech, rvačkách a lehkých děvách, které se v takových barech nacházejí. Už od vchodu jsem poznala zápach cigaretového kouře, který se zavrtával hluboko do mých plic, falešný zpěv opilců a hlasitou hudbu z jukeboxu. Chtěla se mi z toho smradu zvracet, ale bylo zde rozhodně tepleji než venku a tak jsem s přemáháním zůstala, ale do sálu jsem se jít neodvážila, tak jsem se uklidila na dámské záchodky. To jsem ale zřejmě neměla dělat. Páchlo to tam ještě víc, jakoby to tam někdo celé polil chlorem. Zacpala jsem si nos druhou rukou si natočila vodu a omyla obličej, když vtom se za mnou ozvalo „Hele děvče, co tu děláš, tohle je bar pro dospělý!“ Byla to nějaká starší dáma, ale ohromně elegantní s rudě nalakovanými nehty a elegantní trvalou. Na nohách se jí blyštily vysoké lodičky na podpatku v barvě jejích nehtů a na sobě měla podobně blyštivé fialové šaty, které jí skoro odhalovaly spodní prádlo. ,,Já…“Začala jsem, ale hned jsem se zarazila. Nevěděla jsem jistě, jestli by mi tu prazvláštní historku uvěřila. ,,…ztratila jsem se.“ Dodala jsem, ale neznělo to moc přesvědčivě. ,,Aha. Tak si jdi ale na linku důvěry a né sem! Hybaj ven!“ Řekla ta dáma a vystrčila mě ze záchodků. Mě se ale nechtělo zas do té zimy a potřebovala jsem od někoho pomoct a tak jsem se přemohla a vkročila do té zapáchající místnosti plné opilců, drogových dýlerů a kdoví čeho ještě. Ihned jsem vykročila ke stolu s barmanem a snažila se ho oslovit, ale ten mi nevěnoval pozornost. Vedle mě na barové židličce seděla osamělá žena a pila martiny s ledem. Oslovila jsem tedy ji. ,,Promiňte..“Podívala se na mě nejdřív naprosto lhostejně, ale když zjistila, že jsem ještě dítě, oči se jí rozzářily. ,,Ale copak malá, co ty tady tak sama? Sem děti nesmí, víš.“ Řekla. ,,Vím.“ Přitakala jsem. ,,Ale já jsem se ztratila a potřebovala jsem se ohřát.“ ,,Ztratila?“Žena se na mě podívala s neskrývaným zaujetím, které se změnilo v hlubokou opileckou lítost. ,,Ach, chudáčku. Ty ses ztratila! To je tak smutné. Taky jsem se často ztrácela, když jsem byla malá… Na, dej si trošku, bude ti hned líp.“ Přesunula svou skleničku s růžovoučkým otiskem rtěnky ke mně. Vtom se za mnou ozvalo. „Mladá dámo, snad jsem tě už jednou vyhodila!“ Ohlédla jsem se. Byla to ta žena ze záchodů. Snažila jsem se to vysvětlit, ale dřív, než jsem stačila vydat hlásku, už mě strkala ze vchodových dveří. Na zpustlé ulici jsem se opět začala cítit úplně sama…

Šla jsem pak parkem a nohy mě zebaly ještě víc než předtím. Prudká změna teplot mi vůbec neprospěla a já jsem zkřehla na kost snad ještě rychleji než předtím. Pohlédla jsem nahoru na nebe na zářící měsíc a tiše mu záviděla, že má kolem sebe alespoň ty drobné hvězdičky, vzdálené miliony, miliony let. Představovala jsem si, že jsem na jedné takové hvězdě a dívám se dolů na zemi, která mi celá leží u nohou a všichni lidičkové jsou tak malinkatí, že je sotva vidím. Dívám se na ně, jak chodí do práce a z práce, jak se líbají v parku, jak si hrají na schovávanou, jak se trápí nad domácími úkoly. Stejně jako když jsem si hrála s panenkami, akorát že ty jsem mohla ovládat. A najednou se mi začalo stýskat… Začalo se mi nesnesitelně stýskat po panenkách i po mámě a po dědečkovi a babičce. Uvidím je ještě někdy? A vtom mě někdo zezadu popadl, zakryl mi pusu a zatáhl mě do křoví.

V první chvíli se mi strašně rozbušilo srdce, protože jsem se bála, že to bude nějaký úchylák, vrah, nebo ještě horší, ale když jsem před sebou spatřila nějakého kluka, jen o něco mladšího, než jsem já, s prstem na rtech, trochu, ale opravdu jen trochu se mi ulevilo.
,,Co tu děláš tak sama v noci? Víš, že to pro takovou holčičku není bezpečné…“Pronesl chlapec nepřirozeně hlubokým hlasem.
Na to jsem se nafoukla a pyšně prohlásila „Nejsem žádná holčička!!“
Zasmál se tomu, ale pak zvážněl, když uviděl můj utrápený obličejík. ,,Copak se ti stalo?“ Neodpovídala jsem, tak se mnou zatřásl.
,,Doufám, že nejseš na útěku, nebo jo?“
,,Co ti je do toho!!“Vyprskla jsem mu do tváře. ,,Spíš by mě zajímalo, co tu děláš TY! Schovávat se ve křoví a zatahovat do něj děvčátka …“
Kluk se usmál. ,,Nedaleko je sad, víš. A já jsem si šel odtamtud vypůjčit trochu těch jablek, když jich mají tolik. No a pak jsem uviděl tebe a zarazilo mě, že se tak malá holčička potuluje po ulicích…“
,,Malá?!Je mi dvanáct!!“Při posledním slově jsem bojovně našpulila pusu a vyslovila ho tak důrazně, jak jen to šlo.
,,Ale vypadáš na šest, přinejlepším na osm…“Usmál se kluk.,,Tss!“Zasyčela jsem.,,Lepší než chodit loupit jabka!!“
,,Psst!!“Našpulil rty kluk a znovu si přitiskl prst ke rtům. Pak o něco tišeji pronesl :,,Víš, neříkal bych tomu přímo loupež…mají těch jablek fakt moc a moje rodina je veliká a hladová, tak jsem si chtěl trochu přilepšit.“
,,Aha, aha.“Kývala jsem hlavou. ,,A co když tě chytí?“
,,Chytí, chytí…co by mě chytali, pro těch pár padavčat!“ Mávl rukou, ale z jeho hlasu jsem poznala, že není tak úplně bezstarostný. Potom zvlážněl.
,,Pořád ještě jsi mi neřekla, co se stalo.“
,,Neuvěříš mi.“
,,Ale uvěřím, slyšel jsem už lecjaké historky…no tak do toho! Povídej!“
,,Vlastně…“Zarazila jsem se. Do očí se mi začaly drát slzy a nakonec už mi jedna po druhé stékaly po tvářích, až jsem se schoulela k němu a všechno mu řekla. Když jsem skončila, chvilku mlčel, a pak zašeptal.
,,Páni, to je psycho…“Nevěděla jsem přesně, co to „psycho“ je, ale přikývla jsem.
,,Ale je pravda, že jsem slyšel o nějakým zátahu, poslyš…nebyla tvoje máma do něčeho namočená?“
To mě hrozně naštvalo. Odtáhla jsem se od něj a pevně prohlásila: ,,Moje máma není žádná kriminálnice!!“
Kluk se trochu odtáhl, jakoby čekal, že mu každou chvilku vlepím facku, ale když jsem to neudělala, smířlivě se na mě usmál a řekl:,,Ok, ok…V tom případě ale asi bude fakt nejlepší zajít na policii. Trefíš tam? Já mám pár záznamů a ani v nejmenším se mi nechce pohledět zas do xichtů těch vejmazků, ještě by řekli, že sem tě unes.“
Chvilku jsem přemýšlela a pak jsem zjistila, že cestu na stanici vlastně znám. Byli jsme tam jednou s mámou, když nám táta vzal roha…totiž, promiňte, utekl…
Pokývala jsem hlavou a on se zvedl ze země a podal mi ruku.
,,Ok. V tom případě hodně štěstí a choď jen pod světly. Ale jestli chceš, abych tě doprovodil, projednou bych to přežil…“
,,Ne, díky.“Zavrtěla jsem hlavou.,,Tvá rodina čeká na jablka.“Srdečně se tomu zasmál a pak se se mnou rozloučil. Ale ještě předtím mi vtiskl do ruky papírek se svým telefonním číslem a jménem. Clark. Jmenoval se Clark.

Nejprve se mi vůbec nechtělo na policejní stanici. Jakmile se Clark ztratil z dohledu, dolehl na mě pocit paniky. „Co když mamka skutečně něco provedla?“ „Co když mě zavřou?“Myšlenky mi bleskurychle ubíhaly hlavou, stejně jako mé kroky, až jsem najednou stála před policejní stanicí.

Dovnitř jsem se dostala snadno. Zazvonila jsem a otevřel mi hlídkař, co měl zrovna noční. Když jsem mu vypověděla, co se stalo, ihned mě vzal dovnitř. Seděla jsem tam v zašedlé kanceláři inspektora zahalená v dece a on pečlivě zapisoval do stroje všechno, co jsem řekla. Po chvilce monotónního ťukání vytrhl papír a s pozdviženým obočím si ho prohlížel.
,,A tomu mám jako věřit, mladá slečno?“Zeptal se mě řečnicky. Nic jsem neřekla, snad ze strachu, abych ho nerozčílila, ale jeho malá očka se brzo přestala tak nebezpečně krčit a ústa se mu roztáhla do úsměvu.
,,Dáš si čaj?“Souhlasila jsem a on na chvilku odběhl. Podívala jsem se na papír. Nebylo na něm nic, co jsem vypověděla! Sepsal tam něco úplně jiného. O tom, že jsem utekla z domova a potloukala se po ulici, kde mě našel. Zhrzena tím, jak mi vůbec nevěřil, jsem nechala čaj čajem a vypadla pryč ze stanice. Dlouho jsem se potulovala v parku až na mě padla těžká dřímota.

K mému úděsu mě však probudilo zase to modré světlo. S trhnutím jsem otevřela oči a hned zjistila, že je den. K parku mířila ta světla a byla pořád blíž a blíž, až jsem cítila, jak mi žaludek v břiše dělá přemety a srdce mi tepá až v krku. Rychle jsem vyskočila na nohy a utíkala parkem dál a dál, ale světla mě pořád pronásledovala, cítila jsem jejich dech na mých zádech. Hlavu mi tížila závrať a nohy jsem měla dřevěné, ale stále jsem běžela dál a dál, abych těm zlomyslným světlům unikla. Po chvilce jsem už neměla kam běžet, byla jsem v pasti. Přede mnou pomalované stěny a za mnou zlověstná světla. Schoulila jsem se na zem a začala plkat a naříkat, když vtom jsem pod sebou nahmatala kliku jakéhosi poklopu, vedoucího pod zem. Nebylo zbytí. Otevřela jsem poklop a po žebříku slezla dolů. Světla jen bezmocně zůstala na místě a já se cítila v bezpečí. A vtom jsem za sebou uslyšela známý hlas.
,,Ach, miláčku!!“Otočila jsem se. Za mnou stála mamka!! Na nic jsem nečekla a s pláčem se jí vrhla do náruče. Objímaly jsme se dlouho a ona mě zasypávala dalšími a dalšími polibky, jako když jsem byla malá a ztratila se ve městě a ona mě celé odpoledne usilovně hledala, až mě našla v nákupním centru.
,,Mami!!Co tu děláš?Taky jsi utíkala před těmi světly?“Řekla jsem, když jsme se konečně přestaly objímat.
Ale ona mi neodpověděla. Jen se na mě smutně dívala se slzami v očích.
,,Co se stalo??Mami!!Mami!!“Křičela jsem a svými prstíky jí utírala tváře, ale ona mi pak chytila obě dvě ruce a stáhla je zpět dolů.
,,Mami?“
,,Ach, je mi to hrozně líto, miláčku!“Vyhrkla a znovu mě objala.,,Před několika lety mi věštkyně předpověděla, že zemřeš ještě jako dítě. Byla jsem z toho tak zoufalá, že jsem tě hlídala doslova na každém kroku. Neuměla jsem si představit, že bys ode mě tak brzo odešla, bylas to jediné, co mi zbylo po tvém tátovi a hrozně jsem tě milovala. Ani nevíš jak!! Byla jsi pro mě vším a nechtěla jsem tě ztratit. Ale z té předpovědi jsem se cítila hrozně zoufalá a stále více jsem se propadala do depresí, až jsem začínala být sama sobě nebezpečná. A pak jsem dostala nápad… Najala jsem speciální agenturu, která tě sledovala na každém kroku, aniž bys to věděla a v případě nebezpečí měla zakročit. Postupně mé deprese začaly ustupovat, když jsem viděla, jak rosteš a daří se ti a cítila jsem radost z toho, že se ta věštba snad nikdy nevyplní, ale agentura po mě vyžadovala stále více peněz za své služby a postupně jsem utratila všechny úspory a začala se zadlužovat víc a víc. A pak jsem se zapletla s jedním moc zlým pánem. Ze začátku ochotně platil agentuře veškeré peníze za mě, ale postupem času začal vymáhat dluhy. Nejdřív se mi dařilo vyplácení zdržovat a zdržovat a doufala jsem, že ty peníze seženu, ale nesehnala. On se hrozně rozčílil a pohrozil mi, že tě unese. Snažila jsem se ho uklidnit, že peníze někde schrastím, ale marně. A když vrazili do tvého pokoje, srdce se mi dočista zastavilo. Ale nenašli tě, tak alespoň unesli mě. Ale podařilo se mi utéct a pak jsem skončila tady. Ach ne! Už sem jdou!!“Uslyšely jsme, jak se na schůdcích ozvaly zvuky, jako když někdo stoupá dolů. Mamka mě popadla za ruku a společně jsme běžely tunely dál a dál, kolem obrovských krys a odpadků. Pod nohami nám čvachtala voda a já doufala, že na jednoho z těch příšerných hlodavců nešlápnu. Utíkaly jsme před kroky, co se ozývaly za námi snad celou věčnost, než jsme našly východ a vyšplhaly na denní světlo.
,,Mami, mami, chtějí mě zabít?!“Pronesla jsem ta strašlivá slova, zajíkajíc se pláčem a schoulila se k ní, když už jsme byly o něco dál na rušné ulici, jejímž středem vedla silnice.
Maminka mě přitiskla k sobě, ale neodpověděla. Obě jsme se rozplakaly, ale pak jsme uslyšely zvuk těžkého vozu. Nejdřív jsme tomu nevěnovaly pozornost, ale pak jsme na poslední chvíli vzhlédly a zjistily, že se řítí přímo na nás. Už nebylo kam utéct. V poslední vteřinu svého života jsem se pevně přivinula k mamince a když jsem ucítila její příjemnou vůni, už jsem se vůbec ničeho nebála. Schoulila jsem se do její teplé náruče a zůstala tam ikdyž jsem čelila tváří v tvář smrti. Obrovský kolos se vyřítil přímo na nás a ostatní chodci jen zděšeně přihlíželi tomu, jak se naše dvě těla drtí pod jeho nezměrnou vahou. A pak už jsem necítila nic. Jen teplost máminých paží a vřelost její mateřské lásky…

Věnováno na památku mému prastrýci Zdeňkovi "Šnečuldovi".
,,V našich srdcích nikdy nezemřeš..."