Tanec plný bolesti

Můj život se jednoho dne proměnil. Ocitla jsem se ve zlém snu. Mým snem byl tanec, dělala jsem pro něj všechno a tenhle můj sen narušila autonehoda. Kvůli které jsem skončila upoutána na vozíčku. Ještě, aby toho nebylo málo před třemi dny jsem pohřbila svého otce, který mi byl oporou. Jsem sama v tomhle prokletém světě a jediným osvobozením mi bude snad smrt.
Už ve třech letech jsem věděla, že se stanu tanečnicí. Můj táta byl totiž nejlepší tanečník v celé České republice. Svoji mámu neznám. Už po narození se mě vzdala. Táta se o mě po celá ta léta staral. Hodně mě učil co se týče tancování, ale co se týče správného a slušného chování. Vždy mě uměl poradit.
Teď už jsem na to sama. V uzavřeném pokoji se schovávám před světem. Je půl druhé ráno a mě napadá myšlenka, jestli má cenu na tomhle světě žít, či ne. Nemůžu se vůbec pohnout, záda mám ztuhlá od toho stálého ležení na jedné straně. Chci vstát a podívat se ven, ale nejde to, mé nohy se nepohnou . Jak bych si přála jen jednou s nimi pohnout. Ale nejde to.
Před tou nehodou jsem měla přítele, který mně hýčkal a já byla pro něj vším. Jmenoval se Marek. Byl velmi vysoký a hubený muž. Když jsme se líbali, musel se kvůli mě sklánět. Pořád mě nosil na ramenou. Říkal mi zlatíčko, lásko a miláčku. Vždycky mi nosil červenou růži, i když jsme nic neslavili. Byl mojí oporou, když se konali soutěže v tanci, díky němu moje maličkost vyhrála. Byl u mě, když mi bylo nejhůř. Netuším proč tu teď není, když ho nejvíc potřebuji.
Kohoutek v koupelně neustále kape a mě to znerozňuje. Chci to zastavit, ale jak se to má úbohé dívce na vozíčku podařit, když je sama na to a koupelna je daleko. Co mám dělat? Pořád to slyším. Pořád slyším to hrozné " kap, kap." Nenávidím svůj život, nejraději bych ho s někým vyměnila. S každýmkoliv člověkem, co by se ho chtěl vzdát. Nechápu proč se to právě mě muselo stát? Nestačilo to, že neznám svoji mámu, kterou nejvíc potřebuje dívka, když je v dospívání.
Když mi bylo patnáct let, byl táta věčně pryč. Obcestoval s tanečníky celý svět, kvůli těm soutěžím. Přestal se o mě starat a byla to jeho velká chyba. Protože jsem si začalo něco s jedním klukem na střední. On byl ve třeťáku a já teprve v prváku. Patřil do jedné party, co brali drogy a vykrádali obchody. Jednou jsem s ním byla. Pamatuji si to do dnes. On si vyhlédl jednu benzínku, kde bylo ticho a klid, jenže byl tu háček ta benzínka byla otevřená a byl tam prodavač. Denis, tak se jmenoval ten cvok. Vstoupil do dveří a chtěl po prodavači všechny peníze, co tam má. Ten prodavač mu je odmítl dát a Denis ho chladnokrevěn zastřelil. Já jsem tam stála bez hnutí. Byla jsem v šoku z toho co udělala člověk, kterého jsem milovala. Po chvíli dorazila na místo policie. Zatkli mě, neboť jsem byla jediná duše na místě činu. Policií jsem s těží říkala pravdu, protože než Denis utekl vyhrožoval mi smrtí, ale nechtělo se mi trpět za věc, kterou jsem neudělala.
Pokouším se dostat k zvonícímu telefonu. Kdo zas volá a co po mě chce? Vždyť já nemám už nikoho. Nakonec se mi podáří tenblbý telefon zvednout. Ze sluchátku uslyším známý hlas. Je to Marek. Fakt nechápu, že si na mě vzpoměl až teď. Vždyť je to už rok. Nenechám ho doříct ani slovo a praštím mu telefonem. Proč na něho myslím? Teď si začnu vyčíta, že jsem mu to udělala. Muži v mém životě mi věčně ubližovali, kromě Marka a mého táty. Ale Marek se mě vzdal, utekl někam do Ameriky hledat sám sebe. Dívka na vozíčku byla pro něho velká zátěž. Nechápu, proč volá až teď. Už je pozdě. Teď mě zajímá jen jedíné, to co mě dokáže vysvobodit a to je smrt. Ale netuším, jak já úbohá bych se mohla zabít.
V den nehody jsem jela za tátem turné. Nebyla jsem u něho dlouho a tak jsem se rozhodla za ním jít. V té soutěži jsem vyhrála první místo. Byla jsem velmi šťastná a chtěla jsem touhle cenou udělat také i jemu radost. V té době mi zavolal Marek. Mobil jsem měla v kabelce a bylo těžké ho najít. Jen jsem se na chvíli otočila a to mi změnilo život. Najela jsem do svoditel a auto se převrátilo. Kdybych nebyla připásaná asi bych to nepřežila, ale k čemu mi to je, teď jsem na vozíčku.
Zase zvoní telefon. Zajímá mě, proč až teď volá. Kdo vlastně volá? Ale nechce se mi kvůli tomu vstát a snažit se ho zvednout. Stejně bych se nic důležitého nedozvěděla. A či snad ano? Hloupost! Jediné, co mě zajímá je na chvíli usnout. Jen na malou chviličku. Vlastně kolik je hodin? Je půl páté ráno. Zase začíná nový hnusný den. Zase si budu muset sednout do toho odporného invalidního vozíčku.
V nemocnici jsem byla přes měsíc. Doktoři se pokoušeli vyléčit mě všemi způsoby, ale marně.A mě zůstalo invalidní křeslo, které po celou tu dobu, co jsem na něj nenávidím. Táta se mě snažil uklidnit. Byl velmi rád, že mě neztratil, ale Marek od kterého jsem čekala oporu se na mě s lítostí podíval a řekl " Miluji tě, ale musím do Ameriky. Dostal jsem výbornou práci, budou mě hodně dobře platit. Neboj se budu ti volat." Já jsem tahle slova nevydržela a objasnila mu, že ho už nikdy nechci vidět a to jsem ho velmi milovala. On si vybral kariéru.
Světlo mě už nutí z té postele vstát. Nakonec se s tíhou posadím do vozíku. Ještě že bydlím v jednom bytě, kde mám všechno co potřebuji. Koupelna je blízko pokoje a kuchyni jen občas využívám. Jen když mám hlad a to mám teď málo. Protože mi nervy nedovolí mít hlad. Když ještě táta žil, tak mi vařil. Vždycky chodil nakupovat. Proč tu není? Proč jsem musela zůstat sama? Proč jsem ztratila toho nejdůležitějšího člověka?
Táta se o mě staral. Byl u mě pořád. Vařil mi a dokonce i pral a žehlil. Vzdal se kvůli mě všeho. Táta nenáviděl Marka. Rozčiloval se, když jsem kvůli němu plakala. On trpěl se mnou. Byl pro mě důležitý a teď jsem ho ztratila. Zemřel na infarkt, kvůli blbému telefonu. Nenávidím tenhle svůj život. Jsem plná zášti a nenávisti. Když žil měla jsem aspoň trošku štěstí, ale teď nemám nic.
Někdo zvoní. Kdo by to mohl být? Zase si někdo vzpoměl, že mi umřel otec a bude mi říkat " Upřímnou soustrast. " Už dost! Mám toho po krk. Nechci si připomenout, že jsem ztratila člověka, který mi byl oporou. Stál při mě v dobrém a v zlém. Nakonec se přemluvím ty dveře otevřít. Ve dveřích stojí vysoká žena středního věku. Měla nejméně čtyřicet let. Vlasy hnědé až po pás. Dívala se na mě vřele svýma hnědýma očima. Působící na mě pokojným dojmem. Vlinila se v rozpacích svým vyhublím tělem. Chtěla něco říct, ale pak se zarazila, když se podívala na můj invalidní vozíček, když se viděla moje neštěstí. Po chvíli se vschopila.
" Dobrý den slečno Jakobýnská. Chtěla bych vám něco důležitého říct." Po těch slovech mě zamrazilo.
" Ano jsem Veronika Jakobýnská. Proč se ptáte? Stalo se něco?" Podívala se na mě, jako na osobu, kterou dlouho neviděla, kterou milovala. Na osobu, která ji byla velmi blízká.
" Veroniko. Já jsem tvoje máma. Odpusť mi, že jsem k tobě přišla až teď. Tvůj otec mě vyhnal, když jsi se narodila, protože nechtěl, aby jsi poznala svou drogově závyslou matku."
" To není pravda. Ty nemůžeš být má matka. Moje máma zemřela. Má matka se mě vzdala."
" Ne já jsem tvoje máma. Veroniko věř mi. Odpusť mi to prosím."
" Nech mě být. Vypadni! Už je moc pozdě. Kde ty jsi byla? To táta se o mě staral. Prosím tě nech mě být."
Máma odešla se slzami v očích. Vůbec nechápu, že si na mě vzpoměla až teď. Po tolika letech. Proč mi otec neřekl o tom, že je máma závislá? Proč jsem se o tom dozvěděla, když už je pozdě to vyřešit? Nechápu to. Nerozumím tomu, že se vrátila zpět.
Táta mi o mámě nikdy neřekl, i když jsem se ho tolikrát ptala. Vždycky, když jsem se ho zeptala, odvětil, že jsem jeho dcerka a že on je jediný můj rodič. Pořád mě zajímalo, jestli moje máma zemřela, nebo se mě dobrovolně vzdala. Trápilo mně, když pro děti na základce šla jejich máma. Já jsem chodila sama domů- Kolikrát jsem kvůli tomu plakala, protože jsem věčně byla sama.
Trápí mě svědomí, že jsem ji takhle vyhnala, ani jsem ji nevyslechla. Co mi může chtít říct? Jak hodně trpěla, že mě ztratila? Jak hodně mě chtěla vidět, ale táta ji zákázal mně navštívit? Tuhle historku ji nevěřím, ale přesto si přeju jí znova vidět. I po tolika letech. Alespoň nebudu na všechno sama, ale kdo ví jestli se bude ochotna se o úbohou mrzačku starat, tak jako můj táta. Tyhle otázky mně velmi zněrvozňují. Dost! Nechci na to myslet. Nechci ztratit zase další osobu, která se o mě bude starat. Už mě nebaví být člověkem, o kterého se musí někdo starat. Už mě nebaví žít psí život, který je pro mě ten nejhorší. Jediné jak to ukončit je smrt. Chci zemřít. Chci s tím skončit. Chci se zabýt. Ale otázka je jistá. Jak? Jak si ulehčit život? Mám na to sílu a odhodlání? Nebo mám strach si to připustit, že život není pro mě tak důležitý? Chci si vůbec připusti to, že jsem celkově selhala? Že se svého života chci vzdát? Jen potřebuji mít sílu a odhodlání to udělat. Vzít žiletku a přeříznout si žíly, zní pro mé uši velmi vábivě, ale horší je to udělat. Horší je nemít strach a výčitky svědomí. Právě tohle mám. Mám velký strach z toho, co bude dál. Z toho, co se mi stane, když se mi tento pokus nevydaří. Kde skončím? Snad ne jako mrzák, který se zbláznil, protože nepřekonal svoje prokletí.
Netuším, co je horší. Být na vozíčku, či být HIV - pozitivní. Moje nejlepší kamarádka se tou nemocí nakazila, protože se v opilosti zapletla s jedním Italem. Samozřejmě by to nebyla ona, kdyby s ním neskončila v posteli. Po parádném sexu, jak mi popisoval se do zvěděla od dotyčného svůdnika, že je HIV - pozitivní a ještě předtím než spolu vlezli do postele jí to řekl, ale Patricie si nic z té noci nepamatuje. Tak se z ní stal člověk kolem, kterého se lidé, když se dozvědí, co je, raději vyhýbají. Jedině já jsem měla nad ní slitování. Nebylo pro mě důležité, že se změnila v trosku čekající na smrt. Snažila jsem se jí pomoct vší silu, ale marně. Po roce jejího utrápeného života, kdy jsem byla u ní pořád, se vzdala života a spolikala prášky. Bylo to pro mě hrozné. Ztrati takovým způsobem člověka, kterého jsem měla hrozně ráda. Ale teď chápu, že bych jí i tak ztratila. Že by zemřela na jednu z nevyléčitelných nemocí.
Teď asi chápu, že je lepší tomu životu dát aspoň malou šanci a nevzdát se tak jak se vzdala ona. Ale jak mám žít, když ani nedokážu uvařit kávu, protože na ní nedosáhnu. Jak mám žít? Jsem na tom úplně sama a k tomu ještě upoutáná na vozíček. Raději mít AIDS než toto. Raději zemřít ve 42letech než se jich dožít takhle. Jsem zničená svým životem. Už nemám sílu ani v rukách. Už mám všeho dost. Jak dlouho ještě budu s tímhla žít? Snad ne dlouho. Proč si na mě nikdo nevzpoměl? Proč jen potkávám lidi, které nechci vidět?
Tanec pro mě znamenal vše i po té nehodě jsem nepřestala věřit tomu, že se z toho vozíčku dostanu a začnu znova tancovat. Táta mi říkal, že jednou se stane zázrak a já na něj věřila. Dívala jsem se na videa za soutěžích ve kterých jsem tančila a představovala jsem si, že jsem tam a tančím. Lidem se to líbí a hlavně se to líbí mě. Ale pak jsem uslyšela rozhovor otce s někým po telefonu. Říkal tam hrozné věci, že se z toho vozíčku nikdy nedostanu, že budu na věky mrzákem. Přestala jsem věřit, že se stane zázrak a uzavřela jsem se do sebe. Už jsem nebyla ten člověk, jak dřív. Pořád mě zajímá. S kým táta telefonoval? Stále říkal jméno Veronika. To jméno měla i moje máma. Že by to byla pravda, co mi řekla?
Zase někdo zvoní. Proč mě nenechají být? Co po mně chtějí? Co budu dělat, když to bude máma? Odpustím ji? Otevírám dveře. V nich stojí Marek. Je celý promáčený, protože hrozně prší. Podívá se na mě lítostivě.
" Veroniko. Odpusť mi. Nechtěl jsem ti ublížit." Řekne to tak chladně.
" Co? Už je pozdě. Podívej se na mě, jak jsem dopadla. Ty jsi mě nechal samotnou. Teď nemám nikoho."
" Odpusť mi prosím. Mám tě rád. Neustále jsem na tebe myslel. Nechci tě takhle ztratit."
" Už jsi mě dávno ztratil. A teď jdi prosím pryč. Nech mě být."
" Ale Veroniko. Prosím vyslechni si mě."
" Ne Marku. Slyšela jsem dost. A hodně kvůli tomu trpím. To tvůj telefonát zapříčinil mou nehodu. Už tě nechci vidět."
" Cože? To jsem nevěděl. Proč si mi to neřekla?"
" K čemu by to bylo, stejně bys jel do Ameriky. Nech mě. Už je pozdě. Proč si přišel až teď?"
" Chceš slyšet pravdu. Tak já ti ji řeknu. Chtěl jsem přijít před dvěma lety za tebou, ale tvůj otec mě řekl, že mě nechceš vidět a že mě nenávidíš."
" To nemůže být pravda. On by mi to neudělal. Lžeš mi."
" Nelžu ti. Veroniko. Já tě miluji. Nikdy bych ti nelhal."
" Prosím nech mě. Nechápu to. Chci si to promyslet."
" Tak dobře. Já ti zavolám."
" Nevím, jestli tě budu chtít slyšet. A teď prosím jdi."
Zavřela jsem za ním dveře. Nechápu, že mi otec v tomhle lhal. Nechápu, že jsem kvůli němu ztratila mámu a Marka. Proč to udělal? Mám jim věřit? Co když se spikli?
Kolikrát se málem přeřekl. Kolikrát jsem ho viděla s jinou ženou. Pak se z ní stala tátova přítelkyně. On se k ní nastěhoval. Myslel si, že za pár let bude v tomto bytě se mnou bydlet Marek a že spolu budeme mít spoustu dětí, ale opak je pravdou. S Markem jsem se rozešla a táta zemřel. Velmi mě zajímá, co se stalo s tou ženou. Táta ji hrozně miloval. Byl s ní pořád. Dokonce si ji chtěl vzít. Byla pro něho vším. Dokázala jsem se smířit s tím, že mi nahradí mámu, kterou jsem nepoznala. S Andreou, tak se jmenovala, jsme se bavily o všem. Byla pro mě důležitou osobou v mém životě, ale táta se s ní před tou nehodou rozešel. Nechápala jsem proč. S tátou jsem se hrozně pohádala a pár dní jako by pro mě neexistoval. Proklínala jsem ho a teď si to vyčítám.
Mám v tom úplný zmatek. Nevěřím tomu, že by se táta takhle zachoval. Proč mi neřekl o mámě a Markovi? Měl snad strach, že pro mě nebudu na prvním místě? Bál se toho, že když se dozvím pravdu už ho nebudu chtít. Ptám se sama sebe, co bych udělala, kdyby se náhodou přeřekl. Odpustila bych mu? Ach Marku. Já tě pořád miluji. Chtěla bych tě vidět. Proč to táta udělal? Kvůli němu jsem tě ztratila. To kvůli němu jsem přišla o mámu. A teď moje maličkost zůstala sama. Bez lásky a rodičů. Snad by se to dalo ještě změnit. Jak bych si přála říct své mámě ta největší tajemství. Nevěřím tomu, že je to pravda. Jsem unavena tím vším. Bolí mě všechno, dokonce i duše. Mám toho všeho pokoj. Co se ještě dneska stane? Dozvím se zase něco? Co třeba, že mám sourozence? Ale přála bych si to zažít.
Rodina pro mě znamenala hodně, i když byla neuplná. Táta se o mě uměl postarat. Byl neustále se mnou, když jsem tancovala v soutěžích. Sám se považoval za mého jediného trenéra, a tak nepřipustil žádnému trenéru, aby mě učil. Pro tátu jsem byla nejdůležitější člověk. Když začal chodit s Andreou, se mně nejdřív zeptal, jestli mě nevadí, že se od mně odstěhuje. Já jsem v té době byla s Markem. Tak mi nevadilo být sma v tomhle bytě, ale teď je to mé prokletí. Je pravda, že jsem si hodně přála aby si můj táta našel nějákou ženu a já mohla mít mámu. Ale tátu ta myšlenka rozčilovala. Byla jsem spokojená s Andreou, nevypustíme-li fakt, že jí bylo teprve 32let. Byla od mně starší sedm let. Představit si ji vedle 56letého muže, bylo pro mě obtížné. Vždyť to byl pořádný věkový rozdíl, ale vlastně na nezáleží, hlavně že se měli rádi. Vůbec nechápu, proč se rozešli. Slušelo jim to tak.
Mám hroznou chuť si pustit nějákou tu hudbu, která mi dodá lepší náladu. Potom co jsem se dneska dozvěděla, potřebuji povzbudit. Vůbec netuším, co si pustí. Uvažuji nad taneční hudbou, či hudbou kterou poslouchal táta, abych si ho trochu připoměla. Když pustím CD, začne zvoni telefon. Je mi jasné, že to mohou být jen dvě osoby. Marek nebo máma. Ale mám vůbec sílu si je vyslechnout? Mám vůbec sílu slyšet pravdu o tátovi? Co se o něm dozvím? Raději to nezvednu, vždť je tam záznamník s blbě nahranou ozvěnou " Nejsem přítomna, můžete mi nechat vzkazík. Děkuji. Užijte si dnešní den." Tohle jsem nahrála, když jsem byla šťastná. Teď už to není pravda. Měla bych to změnit. Ze vzkazníku se ozve....
" Veroniko. Proč mi to nezvedáš? Nechtěl jsem tě ranit. Hodně pro mě znamenáš. Víš, když mě tvůj otec vyhnal, byl jsem odhodlaný si tě vzít. Pořád to platí. Teda, jestli to chceš. Veroniko Jakobýnská, stala by jste se mou ženou?"
To snad není pravda. On by si chtěl vzít holku na vozíčku? Že by se můj život konečně proměnil v dobrý? Ale důležitá otázka je, jestli si ho chci vzít. Dám nám druho naději? Jsem odhodlaná s ním žít? Jediné co vím je, že ho miluji a nepřestala jsem na něj myslet. Ach Marečku? Proč mi to děláš?
Být s Markem pro mě znamenalo hodně. Věřila jsem, že on by mohl být ten pravý. Ve všem mi pomáhal. Byl ideální muž v mém životě. Nepil alkohol a dokonce i nekouřil. Žádnou ženu nemiloval tak, jak mě. Dokázala jsem si představit nás, jako manželé a později jako rodiče několika dětí. Pamatuji si na jeden den, kdy jsem se málem stala matkou, ale těhotenský test to vyvrátil. Marek byl sklamaný. Představoval si sebe, jako otce. Už se viděl, jak se mnou jde do porodnice. Už se viděl, jak drží malého Vojtíška. Ale když se dozvěděl, že nejsem těhotná. Byl moc sklamaný. Prohodil jen slovo ve znění, že sice se viděl jako otcem ale finančně by to neutáhl. Pak se na mě podíval a kleknul si. Řekl nádherná slova " Nemysli si, že bych si tě vzal jen proto, že bys mi čekala potomka, ale protože tě miluji." Bohužel ke svatbě nedošlo a já si už koupila svatební šaty. Markův táta zemřel a z něho se postupem času stal alkoholik. Nebýt mě nedostal by se z toho . Vschopil se a začal znova žít. Svatba se mnou mu asi vypadla z hlavy. Já sama mu to nepřipomínala. Byla jsem ráda, že je v pořádku. Můj vztah s Markem byl zvláštní. I přes velkou lásku měl strach si mě vzít, protože se jeho rodiče po 12letech bájěčného manželství rozešli, prý kvůli otcově nevěře. Marka to hodně poznamenalo. Fakt je že mě nechtěl ztratit.
Někdo zvoníu dveří. Vůbec se mně nechce otevřít dveře, ale nakonec to udělám. Ve dveřích stojí Marek, v pravé ruce drží nejméně sto růží a uprostřed je bílá. Poklekne na kolena a otevře krabičku, kterou držel v levé ruce. To snad není možné. On to snad udělá.
" Jak jsem se ptal v telefonu. Byla bys ochotna si mě vzít. Každé ráno se probouzet vedle mně. Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Nemohu a nedokážu žít bez tebe. Co tomu říkáš? Dáš mi druhou šanci?" Podívala jsem se na něj a bylo mi jasné, že on je jediný muž na tomhle světě, kterého opravdu miluji.
" Ano Marku. Chci si tě vzít. Proč si to neřekl dřív? Proč to muselo takhle dopadnout?"
" Měl jsem strach, že bych tě mohl ztratit, i když jsem tě teď málem ztratil. Mám pro tebe překvapení. Naše svatba se bude konat zítra v naší kapličce. Chci si tě vzít, co nejdřív. Ale než se to stane, tě chci s někým seznámit."
" A s kým? Co kdybych řekla ne? Co bys dělal? Ale to mě nezajímá. Jsem ráda, že to takhle dopadne."
" To jsem rád. Svatebné šaty doufám máš, ještě s té minulé neuskutečněné svatby. Budu si muset ještě něco zařídit."
" Ano. Šaty pořád mám. A kam půjdeš?" Proč mi to připadá, že tě ztrácím, když odejdeš z těchto dveří. Doufám že se nic nestane. Nechci o tebe přijít.
" Neboj se o mě. Jen půjdu za starým známým. Něco si vybavit."
" Vrať se v pořádku. Miluji tě hrozně moc." Políbí mě na čelo a odejde. Proč má tak velký strach? Vždyť bych měla být šťastná. Ke komu to vůbec jde? Znám toho člověka? Veroniko uklidni se. Zítra z tebe bude paní Tolínská. Musíš se připravit.
Po dvou hodinách někdo zaklepe na dveře. Že by to byl Mareček s nějákým překvapením. Při mé smůle to je mladé děvče, kolem 18let. Připadá mi, že je zfetována. V ruce drží, jakosi věc. To je přece Markův přívěšek, který jsem mu dala, ale on je celý od krve.
" Co se stalo? Kde je Marek? Kdo jste vy? Odpovězte mi prosím."
" Mmarek zemřel. On ho zabil. Denis ho zastřelil. Proč mého bratříčka? Takhle neměl zemřít."
" To nemůže být pravda. Nevěřím vám. Kdo jste? Marek žádnou sestru neměl. Neřekl mi to."
" Co bych dala za to, kdyby to nebyla pravda. Marek se za mně hodně styděl. Byla jsem závyslák, jak vaše matka. " Nemůžu se nadechnout. Všechno se kolem mně točí. Záhy upadám do mdlob.
Probouzím se až na posteli vedle mě sedí máma. Dívá se na mně utrápeně. Takaže to nebyl sen, ale hrozná skutečnost.
" Tereza mi volala. Že neví, co má s tebou dělat. Moc si ji vylekala."
" Jak dlouho se spolu znáte? Co se stalo s Markem? Kdo a proč ho zastřelil? Mluv prosím tě."
" S Terezou se znám deset let. Co jí rodiče vyhnali z domu. Potloukala se ulicemi a zapletla se do gangu, kde byl Denis. Začala brát drogy a chodila domů zfetována. Marek se jí nemohl podívat do očí, a tak mě poprosil, abych mu s ní pomohla. Když chodil ke své sestře, vyprávěl mi o tobě a já si mohla nechat zdát o tobě. Marek chtěl abys dneska poznala Terezu, ale nějak se to zvrtlo a on zemřel. Je mi to líto."
" Je ti to líto. Nelži mi prosím. A co můj táta, toho ti nebylo líto? A co já? Co jsi to za matku?"
" Veroniko. Já jsem bez tebe hrozně trpěla, ale co jsem měla dělat, kdybych se s tvým otcem soudila. Kdo by vyhrál? No přece on. Hádala jsem se s ním, ale marně. Odpusť mi to všechno neštěstí v tvém životě prosím. Odpusť mi to."
" Nevím. Nevím. Je toho na mě hodně. S Markem jsme se měli brát a on mi zemřel. Potřebuji čas."
" Doufám, že se někdy uvidíme."
" Možná ano, možná ne."
" Mám tě ráda Veroniko." Řekla tahle vřelá slova a odešla. Kdo ví, jestli odešla navžy. Ale jediné vím, že jsem našla svoji mámu. Kdo ví , co bude dít dál. Ale já doufám v hlouby srdce, že to nebude psí život.