Podzimní

Jediný zvuk vycházel z koupelny. Voda tekoucí z kohoutku do poloplné vany byla dost horká na to, aby lehce spálila bledou kůži na ruce mladé dívky. Zastavila tekoucí vodu a pohlédla z okna. Na obloze zářil ubývající měsíc a nekonečno hvězd. Po tvářích ji začaly stékat slané slzy. Nevnímala je. Myšlenkama byla mimo tento dům a mimo tento svět. Automaticky přešla k vaně a vykoupala se. Pak si kolem těla ovinula tmavěmodrý ručník a odešla z koupelny. Přešla přes prázdnou chodbu do prázdné ložnice a lehla si na prázdnou postel. Celý dům byl prázdný. Chyběl dětský smích, chyběla slůvka lásky, chyběla pohlazení, chyběl On.
V rohu místnosti stály dvě dětské postýlky. Pečlivě nachystané, jako by se každým okamžikem měly objevit dvě děti, vykoupané a oblečené do pyžamek. Taky její pravá strana postele byla pečlivě připravená, jenže...Nikdo nepřicházel. Již celý rok, každý večer čekala. Čekala, že se otevřou dveře a vejde On s jejich dětmi. Ale nestalo se tak. Jednou odešli a už se nikdy nevrátili. Odmítala si to připustit, říkala, že se jednou vrátí, ale sama tomu postupem času přestávala věřit.
Dny byly studené, noci temné. Všechno listí již spadalo ze stromů dolů na promrzlou zem. Milovala toto roční období pro jeho rozmanitost a syté barvy na začátku a pro smrt čekající na konci podzimu. Procházela se úzkými uličkami velkého města. Šla tam, kam ji nohy zanesly a nevnímala okolní svět.
Jednoho pozdního večerního odpoledne se takhle dostala až na městský hřbitov. Procházela se mezi upravenými hroby, pozorovala monumentální hrobky slavných lidí a prosté kříže chudiny. Rozhodla se již dávno. Slunce se klonilo k západu a ona konečně našla, co hledala. Věděla, že nemá navybranou. Proč se dál trápit? Již není komu dát lásku, smích, slova plná lásky. Není důvod žít. Vytáhla lesklou dýku...
S posledním slunečním paprskem padlo tělo mladé ženy na prostý hrob s kyticí uschlých květů. Její poslední pohled patřil fotografii muže s dvěmi malými dětmi.