opačná

slza se nesla ze země zpět ke svému rodišti – k oku dívky, jenž se klečící skláněla nad čerstvě zasypaným hrobem.. padla na kolena a obtěžkala hlínu kyticí bílých růží.. jako by se ta kytice ztrácela.. ztrácela pod záplavou věnců s bílými voskovými květy, které tonuly pod uspořádanou hromadou bílých lilií a růží.. jen se ušklíbla.. nad hromadou hlíny.. v první chvíli, kdy hromadu spatřila, zabolelo ji u srdce a do očí se jí vlily poslední slzy.. už nebylo co vyplakat.. vešla na hřbitov, kde se chtěla rozloučit.. naposledy.. rozloučit a dát kytici bílých růží, které mrtvá tak milovala..
..
rakev s bledým a chladným tělem bez života odnášeli muži v černých fracích zpět ze hřbitovního nádvoří.. dívka viděla, jak se za nimi zavírají dveře.. zase si uvědomovala, co se vlastně děje.. zase viděla před očima vše, co prožily.. vzpomínala.. za zvuku hudby a svého tichého vzlykání.. propukala v hysterický pláč.. když zrovna neskrývala svou tvář do provlhlého kapesníčku, dívala se směrem k podstavci, na němž byla umístěna rakev.. rakev se zarámovanou fotografií usměvavé tváře dívky, která ležela uvnitř.. bylo to tak zvláštní.. na fotografii se umrlá usmívala.. jenže v posledních chvilkách, které si dívka vybavovala..
nebyla to ta z fotografie.. měla potrhané oblečení, potřísněné vlastní krví.. obličej měla pořezaný.. byla zaprášená.. ležela v troskách zbořené budovy.. stále se vracel křik a pláč.. zazněla první slova ženy, která měla všechny rozloučit s tou, za kterou všichni přišli.. tlačili se u vchodu do kostela.. plné náruče květin..
..
spousta sutin, prachu, špíny a mrtvých těl.. nářek a pláč lidí, kteří ztratili své blízké.. rozhlížela se kolem sebe a v pláči volala o pomoc pro svou oběť.. pro svou sestřičku.. našla ji.. mrtvou.. bez dechu.. hledala a hledala.. nepoznávala ani místa, v nichž se nacházel jejich dům.. dům, ve kterém měli šťastně žít.. ale jejich sny jim vzalo bombardování..
přijela z cesty za babičkou a dědečkem.. už z dálky viděla mračna prachu.. ale to, co ji čekalo, jí teprve mělo vzít dech..