Sbohem

Nejprve bych se vám měla představit. Jsem Alena Poleová a je mi 25 let. Mám za sebou již čtvrt století života. Když se to řekne takhle, až mě to děsí. Tím, že jste otevřeli tuto povídku ,jste mi prokázali ohromnou radost. Možná mám pocit, že někdo ví, že existuji… a tenhle pocit jsem mockrát nezažila. Vlastně je to všechno mnohem složitější a nejsem si jistá, jestli by se to dalo vylíčit v těchto pár řádkách.

Bylo mi devět let, bydlela jsem se svou rozvedenou matkou v zašedlém panelovém domě. Ten dům jsem nesnášela. Spousta podivných lidí, kteří se se slídivým pohledem upírali na každý váš pohyb, mě neustále znervózňovali. Po tom, co jsem přišla ze školy, odpočinula si, mě vyzvedla má jediná kamarádka. Marika. Byla to stejná holka jako já. Ne tolik oblíbená jako jiné Hvězdy třídy. Proplouvali jsme. Nikdo moc nevěděl o naší existenci. Když na mě cinkla s rychlím políbením své matky jsem odběhla ven. Ještě jsem zahlídla, jak zvedá telefon a spolu s hrnkem kávy si jde sednout do obývacího pokoje. Naše nepsané pravidlo bylo: “Doma být do tmy.” a to jsem vždy dodržovala. Dnes to bylo ale jiné. Z houpaček nás vyhodila parta hecujících se výrostků a nám nezbylo než jít jinam. V tom mě napadlo, že bych mohla domů dojít pro moji oblíbenou hru, švihadlo. Marika zůstala před barákem a já rychle vyběhla schody. Otvírám dveře a… co tu dělaj ty velký boty? Pánský? Pomalu otvírám dveře a v jdu do obýváku, pro švihadlo. Když v tom uvidím na gauči něco, z čeho se mi zvedá žaludek. S Marikou jsme se těmto “cumlajícím” se lidem vždy smáli. Ale moje maminka se s neznámým chlapem váleli na gauči a plazili se po sobě. Nevěřila jsem vlastním očím. Myslela jsem, že jsme si všechno říkali… Mamka na mě vyděšeně pohlédne a řekne: “tohle je Pavel”.

O tři měsíce později
“Podej mi to pivo, dítě nevděčný!! Žrát jídlo za mí prachy to jo!! Ale udělat něco pořádného to tě ani nenapadne!” A takhle to teď chodilo pořád. Od té doby, co se Pavel nastěhoval to tu šlo od desíti k pěti. Jak se mnou, tak s moji maminkou. Asi už si uvědomila, že si na nohu uvázala kouli. Pavel odcházel každý večer do hospody, kde propil už veškeré naše úspory.. Na naši dovolenou, co jsme si s maminkou vždycky plánovali… na moje vzdělání… na lepší život…
Ale to ještě nepřišlo to nejhorší. S Marikou jsem si přestala rozumět. Vzali ji do party “ty lepší”. Já jí chápu. Než být neoblíbená, zamlklá, radši se chopila příležitosti. O mě ale nikdo nestál. A proto mi nezbývalo, než být pořád doma. S tím páchnoucím monstrem… v mých očích zlem, které přišlo zničit nám život.
Pak však začali daleko horší věci, které pokračovali další dva roky než to skončilo tím… ale to moc předbíhám.
Jednoho dne přišel Pavel v hodně špatném stavu. “Jdi si lehnou!!” snažila se ho krotit maminka. “Ty??!! Ty couro!! Ty mi budeš něco přikazovat? Ještě slovo a…” rozpřáhl se rukou… maminka byla statečná: “a co?? Co mi uděláš?? Nezapomeň, že jsi v mém bytě!”…PLESK… a už jí chytla.. A tím to začalo..
S odstupem času si uvědomuji, že to dělal Pavel asi proto, že přišel na to, že si tím uleví, vyplaví emoce. Ale my jsme to odnášeli.
Po tom, co maminku uhodil už to pro něj nebylo nic nepřirozeného a pak začal bít i mě. Bránili jsme se, snažili jsme se ho ignorovat, vyhodit z domu, ze života, ale nic nezabralo. Modřiny jsem musela čím dál více skrývat, začínala jsem být uzavřenější. Neměla jsem nikoho, kromě mamky. Jednou se ale všechno změnilo. Můj život se sesypal.
Ten hrozný den byl stejný jako ostatní. Po tom, co jsem se loudala ze školy, abych nemusela tak rychle domů za tím terorem, došla jsme k našemu domu. Slyšela jsem houkání sanitek. Ty ve mně vždycky vzbuzovali divný pocit. Vždy když projela sanitka, začala jsem přemýšlet, jak je asi těm pro koho jede. A jak je těm příbuzným? Ale hlas sanitky vycházel z blízkosti našeho domu. Zrychlila jsem chůzi. Přirozená zvědavost mne hnala, abych se podívala, co se děje. Když dojdu k domu vidím hlouček lidí shromážděných před sanitkou: “Asi je mrtvá.” “Chytli ho?” “ Čím jí to udělal?” Začala jsem se bát… Co když šlo o mou maminku? Nepřežila bych to! Čím víc se blížím k domu, tím víc se po mě lidé obrací a koukají na mě soucitným pohledem. Vykřiknu: “Co je?? Co se děje? Co všichni koukáte?” Pak mi to všechno řeknou… On ji zabil!!! Nevěřím tomu. Nemůže to být pravda! Už jí nikdy neuvidím! Neucítím její vůni, nikdy mě neobejme, nikdy mi neutře slzy, nikdy se už se mnou nebude radovat. Zatmí se mi před očima… nevidím nic jiného než tmu. Ticho. Klid.

Teď tu stojím, koukám dolů. Jsem o 15 let starší. Nikdy jsem se s tím nevyrovnala. Školu jsem nechala. Jsem na nic. Jen obtěžuji lidi. Nikoho neznám. Nemám. Nedůvěřuji lidem, hlavně mužům. Jsem na tomto světě navíc. Slyším přijíždějící vlak. Naposledy se rozhlédnu.. Nadechnu… podívám na nebe. “Sbohem mami, jdu za tebou” a udělám ten osudný krok do prázdna…