Naděje v dešti

Stál tam v dešti na ulici přede mnou docela sám. Proudy deště mu smáčely sako, z vlasů mu vytvořily mokrý závoj, ale i přesto si s obtížemi zapálil cigaretu. Když konečně spokojeně popotáhl, napřímil se a podíval se mým směrem. Zarazil se, ve tváři neproniknutelný výraz jako vždy, jen jeho oči si mě prohlížely. Co se mu asi v té chvíli honilo hlavou? Patřily ty myšlenky mě nebo byl duchem nepřítomen? Musely patřit mě, nikdo jiný s ním na té ulici v tomto dešti nestál. Cítila jsem že se mi oblečení nasává vodou, těžklo na mě a studená voda mě donutila se trochu zatřást, přesto jsem se ani nepohnula. Nedokázala jsem z něj spustit oči i když jsem jeho tvář detailně znala. I přes zavřené oči jsem dokázala popsat modrozelené oči, které daly jeho obličeji nadpozemský zjev. Úzké rty, které však dokázaly vytvořit ten nejkrásnější rošťácký úsměv na světě. Lidé z něj dělali démona, i přesto že se často a rád smál, ale kdo z nich to věděl? Stál tam stejně tak vychrtlý ale důstojný jako kdysi. Věděla jsem co musím udělat....
Nevím kdo vedl mé tělo, ale došla jsem k němu. Díval se na mě s překvapeným výrazem v očích, ale nic neřekl. I já jsem mlčela, nedokázala jsem otevřít ústa a cokoli říct, možná z důvodu že tahle chvíle nepotřebovala komentář. Zvedla jsem k němu obličej, do kterého mi dopadaly dešťové kapky a mě připadaly jako slzy, slzy které jsem ronila pro něj. Stále nic neříkal. Stoupnula jsem si na špičky a s menším balancováním jsem přitiskla své rty na ty jeho.
V tu chvíli všechno okolo zmlklo. Chlad, který jsem cítila, spálily jeho horké rty vdechující život. Prsty jsem se dotkla jemně jeho tváře, jako kdybych se chtěla přesvědčit že se mi nezdá. Nezdál. Pevně mě uchopil a přitiskl blíž k sobě, naše jazyky se propletly v něžném a vzrušujícím tanci. Čas plynul kolem nás, a my dva se ocitli mimo jeho prostor. Najednou ho kdosi zavolal jeho jménem. Vylekaně jsme od sebe uskočili. Mávl na svého kamaráda, jako kdyby odháněl dotěrný hmyz. Podíval se mi opět do očí.
„Kdo jsi?“ zeptal se prostě.
Jeho hlas mě píchl kdesi hluboko.
„To není důležité..“ odpověděla jsem mu a opětovala jeho pohled.
Kousl se do rtu. Možná jsem ho vyvedla z míry.
„Ale proč....?“
„Jsem to udělala?“ přerušila jsem ho, „protože stejně jako já potřebuješ naději.“
Jeho oči se rozzářily. Usmála jsem se na něj. Musela jsem odejít, protože jsem věděla že tenhle pohled už dlouho nevydržím. Udělala jsem pár kroků, když vtom mě chytil za ruku.
„Počkej přece. Uvidím tě ještě někdy?“ zněl smutně.
Naposledy jsem se na něj podívala, tolikrát jsem si přála tohle udělat, ale teď zbaběle utíkám, nebo to tak má být?
„Možná....“ špitla jsem a lehce pohladila jeho ruku, která tu mou pouštěla.
Stále pršelo, odcházela jsem ulicí a za sebou zanechávala člověka, který byl moje štěstí i moje prokletí. Slzy, které padaly z mraků se mísily s těmi, které mi stékaly po tvářích a společně dopadaly na chodník, kde se ztrácely, stejně jako moje bolest...