Stairway To Heaven

There's a feeling I get when I look to the west
And my spirit is crying for leaving
In my thoughts I have seen rings of smoke through the trees
And the voices of those who stand looking
*
Příjemný vánek jí hladil na tváři. Pronikavá vůně šeříku se mísila s vůní benzinu. Svědil jí z toho nos, přesto se nepodrbala. Nemohla... Potřebovala se soustředit na cestu.
Na cestu tak dlouhou. S údivem hleděla na řady dokonale sladěných domků, na ulici, po níž vítr proháněl kousek spadlého listu. Divila se nad tichem, které náhle nastalo.Překvapilo ji, že se vůbec ještě dokáže něčemu divit. Najednou jí předvečerní Praha přišla jako ta nejkrásnější věc na světě. Nebe bylo blankytně modré, bez jediného obláčku.
V dálce se zahřmělo. Scházela proklatě úzkou uličkou. Strach jí začal svírat útroby. Přece jen nebylo až takové světlo a to zaprášené auto a polorozpadlé domy vypadaly strašidelně. Něco ji přinutilo se otočit. Zamotala se jí hlava, když to spatřila. Snad nejúžasnější místo na světě. Úzké schody vinoucí se nahoru, podél nich zrezivělé zábradlí a uprostřed sedící kočka. Úžasem neslyšně vzdychla a jako ve snu si tam sedla. Okamžitě se jí do uší začaly vkrádat první tóny písně od Led Zeppelin Stairway to Heaven. Jak příhodné. Ty schody jí opravdu přišly nebeské. Neuvěřitelně magické. Lehký vánek ji netrpělivě polechtal na šíji a pak i na obličeji. Rozhýbal něžné kvítky šeříku, který držela v ruce. Naprosto ji zaujala jeho úžasně fialová barva, opojná vůně, lehkost s jakou se jí vlnil v ruce. Ani necítila slzu, která jí stékala po hebké tváři barvy nejdražšího porcelánu.
Přes slzy, které jí zahalily zářivě zelené oči neviděla mravence, který jí proběhl okolo nohy, ani to jak se zvědavě zastavil. Neviděla nic, kromě toho co se jí odehrávalo v hlavě. Před nevidoucíma očima jí proběhl celý její život. Znovu viděla ty okamžiky, kdy ji její matka mlátila, otec tomu příhlížel, ožrale se při tom potáceje. Jak se krčila v koutě, ona na ní ječela, že je to kurva. Tak moc to bolelo a ona nemohla nic dělat. Nemohla se bránit, když se na ni otec vrhl, aby ji surově zbil. Nemohla se bránit tomu, jak ji ve škole šikanovali spolužáci. Nešlo to.
Téměř neslyšně popotáhla. Nesnášela svůj život. Nesnášela svoje jméno, všechny lidi.. Jak na ni křičeli, že je to obluda, že je nemožná, vadná. Chřípí se jí zachvělo stěží potlačovaným vztekem, jak si vzpomněla na to, jak vždycky zbaběle utíkala na záchodky, aby si mohla působit bolest. Jakoukoliv. Většinou se nohou otírala o rozmlácenou mísu. Zbožňovala pohled na to, jak jí kapka krve stékala po noze a hned potom na zem. Dalo by se říci, že ji to vzrušovalo.Samozřejmě jen v tom dobrém slova smyslu. Unášelo ji to pryč od reálného světa. Pryč do jejího světa fantazie, ve kterém bylo všechno tak dokonalé.
Na líc jí dopadla první kapka deště- ta která ji probrala ze snění nesnění. Díky tomu si uvědomila burácení hromu nad její hlavou. Dotěrné mušky jí obsadily nohy a neuvěřitelně kousaly. Jenže domů nemohla. Jí se tam líbilo, chtěla tam zůstat, ale nemohla. Nemohla nic. Nemohla ani křičet žalem. Jak by si přála křičet ! Nahlas, tak aby ji každý slyšel... Jenže to nešlo. Možná za to mohla dlouhá jizva táhnoucí se ji od ucha až po dolíček, který ji ve tváři chyběl.
A tak tam zůstala sedět. Seděla tam tak dlouho, úplně nehybně, dokud ji celou neobklopily mušky. Jejich bzukot byl nesnesitelný. A pak, když odlétly, zbyla tam jen větvička šeříku. Možná odlétla její duši s nimi, možná ten bzukot byl její neexistující hlas. Možná taky nikdy nebyla. Třeba jen odešla, neviděna, neslyšena a nikdy se už nevrátila. Možná.