"Do smrti" šťastná

„Do smrti šťastná“
„Tak co podniknem o víkendu?“ ptám se své nejlepší kamarádky Veroniky. Je pátek – poslední hodina ve škole – občanka. Tedy předmět, který mě absolutně nezajímá, a tak přemýšlím, co bychom mohly o víkendu podniknout.
„No...Kači...já vlastně ani nevim, jestli někam pudu...“ začíná Verča nejistě a dál si čmárá do rohu sešitu.
„Jak nevim? To je snad jasný, ne? Vypadá to, že u nás bude prázdno. Jenom brácha, ale ten ti přece vadit nebude...“ musím so do ní rýpnout. Vím, že je do mého 18tiletého bratra Pavla až po uši zamilovaná. Samozřejmě zaregistruji její červenající se tváře. „Tak v čem je problém?“ pokračuji raději.
„Víš...mamka je nemocná... a... Standa má na víkend nějakou práci... tak s ní radši budu doma... kdyby něco... chápeš?“ leze to z ní jak z chlupaté deky a ještě ke všemu se na mě ani nepodívá. Kam se poděla má vždy usměvavá kámoška, která si nikdy s ničím nelámala hlavu?
„Jasně že chápu! A co jí je? Nemam se třeba stavit? A co zas Standa má?“ Stada je Veroničin nevlastní otec... i když ani tak se nedá nazvat. Věčně není doma, o Verču se nezajímá a teď se zdá, že ani o její mamku. Stejně nechápu, proč s ním vůbec je, ale to je její věc. Veronika říkala, že by se bez něj neuživily. Verči pravý otec totiž neplatí alimenty a má o ni asi takový zájem, jako Standa.
„Není jí prostě dobře, no. A nemusíš si dělat starosti. Standa je mi ukradenej. Ale tenhle víkend asi vážně nevyjde.“ Vtom zvoní a Veronika se bez jakéhokoliv dalšího slova zvedá a odchází. Sedím jako opařená. Takovou ji opravdu neznám. A to není poprvé, co se takhle chová... V poslední době je stále zamlklá. Vždy jsme si vše říkaly, ale teď... jako by se mi vzdalovala. „Tak aspoň zavolej!“ křiknu na ni ještě. Kývnutím hlavy mi moji žádost odsouhlasí.

„Přijde dneska Verča?“ ptá se sobotního rána „nenápadně“ Pavel.
„Copak, copak? Takový zájem..“ škodolibě se na něj usměju.
„Jééé. Vždyť se jenom ptam!“ obrací můj bráška oči vsloup. Už dlouho je mi jasné, že mu není moje káška lhostejná, ale – stejně jako u Verči – jsem pod přísahou mlčení...
„Ne, její mamce není dobře, tak s ní chce zůstat doma. A ani se prej nemám stavit.“ pokrčím rameny.
„Aha. Tak nic no. Kdybys jí „náhodou“ volala... tak jí vyřiď... že jí pozdravuju, jo?“ říká celkem smutně a já se zase začínám připitoměle usmívat. „Ale jistě... s radostí.“ mrknu na něj ještě než zmizí.

Jsou 4 hodiny odpoledne a Verča se stále neozvala. Že by zapomněla? To ne! Veronika není zapomnětlivá a rozhodně by nezapomněla napsat alespoň SMS. Rozhodla jsem se jí tedy zavolat, ale nepříjemný hlas v telefonu mi hlásí, že je Verča nedostupná. Vypnutý mobil? To už se jí opravdu nepodobá.
Venku je krásně, a tak za chvíli kráčím kolem sousedních domků. Naštěstí Verča nebydlí daleko, a tak za pár minut zvoním u jednoho z paneláků na zdejším sídlišti.
Po chvíli se ozývá zvuk z reproduktoru, odkud zní samý kravál. Proboha co se to tam děje? pomyslím si. Co když se Verči mamince přitížilo?
„Haló?“ mluvím nejistě do zvonkového mikrofonu. „Verčo?“
„Vypadni od toho telefonu!“ slyším hrozivý křik, po kterém se ozývá ještě hrozivější rána.
„Co chcete?!“ ozývá se opět ten hlas, tentokrát ho – bohužel – slyším daleko zřetelněji.
„Já... jsem Katka, Veroniky spolužačka... je Verča doma?“
„Nemá čas! Vypadni!“ odbyje mě vztekle hlas, který nemůže patřit nikomu jinému než Standovi. Ale neměl být náhodou pryč? A na koho to tak křičel? Kdyby mi tak alespoň odzvonil, abych mohla nahoru. Sedám si tedy na schody a čekám, až kolem půjde někdo, kdo by mě mohl pustit dovnitř. Netrvá dlouho a blíží se ke mně paní Strádalová.
„Ahoj, Kačenko, jdeš za Verunkou?“ usmívá se na mě ta stará paní.
„Ano, ale mají rozbitý zvonek...“ vymýšlím si rychle nějakou lež.
„Tak pojď,“ pouští mě paní Strádalová s úsměvem.
Nestihnu ani poděkovat a už se ženu do 3. patra, kde zběsile zvoním na Veroničiny dveře. Po chvíli mi otvírá právě Veronika.
„Co tady děláš?“ vyhrkne na mě jako na nějaký přízrak.
„Taky tě ráda vidim, Verčo!“ odpovím kousavě a do nosu se mi nahrne pach cigaretového kouře. Verči maminka byla přece vždy proti kouření...?
Z přemýšlení mě vytrhne mohutná postava, která se znenadání objevila za Veronikou.
„Ty seš ta Katka, co tu zvonila?“ osočí se na mě a potáhne si z cigarety. Já jen přikyvuji, protože mi hlasivky vypověděly službu. Standa a takový obr? Vždy jsem si ho představovala... prostě úplně jinak.
„Neřek´ jsem ti snad jasně abys vypadla?“ ptá se mě svým protivným hlasem dál jakoby nic.
„Chtěla jsem se jen ujistit, že je vše v pořádku...“
„A nemělo by snad bejt? Sme přece šťastná rodina, co Niko?“ čapne nuceně se usmívající Verču kolem ramen – pravděpodobně to mělo vypadat jako láskyplné obětí, ale mě tímto činem rozhodně nepřesvědčil.
„Rozluč se se svou kámoškou!“ zařve Standa a práskne s dveřmi. Na prvním setkání dojem rozhodně neudělal. Už tedy chápu, proč ho Verča tak nenávidí.

V neděli se o své sobotní zážitky dělím s Pavlem.
„To se mi ale vůbec nelíbí!“ prohlásí nakonec se zkrabaceným čelem.
„No to mně taky ne, ale co můžeme dělat?“
„To máš pravdu. Asi se tam na ně pudu podívat sám!“ Kasá se můj bráška a já se musím začít smát. „Tak to bych ti moc neradila. Takovej kulturista, jako je Standa by tě smetl jednou ranou, že by po tobě zbyl jen masnej flek!“
„Prosimtě...“ odfrkne si při odchodu uraženě.
Samozřejmě, že nakonec nikam nešel. Místo toho šel ven s kámošema. Nojo, kluci – co byste od nich čekali?

Zvonek drnčí jako zběsilý. Kdo to může být? Ten protivný zvuk nepřestává běsnit, a tak se rozbíhám ke vchodovým dveřím, kde stojí uplakaná Verča.
„Proboha, Veri, co se stalo?“ vyhrknu okamžitě. Pohled na promoklou a ubrečenou kamarádku mi náladu rozhodně nezvedl.
„Kačko, já už vážně dál nemůžu!“ začíná opět vzlykat. Vedu ji do obýváku, kde jí pomáhám usednout do gauče.
„Au!“ zavřeští, když jí zavadím o paži. Instinktivně jí vyhrnuji rukáv, který zakrývá velkou namodralou modřinu.
„Cos dělala?“ ptám se, ale když si všimnu Veroničinýho výmluvného pohledu, okamžitě měním svou otázku na:„Kdo ti to udělal?“
„Standa...“ Tak přece jen! Mé obavy se vyplnily.
„Jak dlouho to trvá?“ snažím se své otázky pokládat co nejšetrněji, ale Veronika si zřejmě prožila své...
„Vždyť je u nás teprve měsíc, tak jak dlouho asi?! Už od začátku mě nenáviděl. Furt na mně hledal chyby. Když se mě mamka později zastala, začali se strašně hádat. Jednou to došlo tak daleko, že mamku uhodil! Když jsem to viděla, přiběhla jsem k ní... ale to jsem neměla dělat.... ztřískal mě taky. Hlava mě bolela ještě druhý den.“
To si dokážu představit... nechtěla bych dostat od takový hory z masa a kostí. „Ale proč ho mamka nevyhnala? Nebo jste se mohly samy přestěhovat...“
„Za co? Kdyby nebylo jeho, tak jsme už dávno na mizině. A tak ho doma trpíme dál. Každý večer se domů vrací z hospody ožralej a jen vyhledává konflikty. Nedávno už to bylo i přes den... vždyť jsi to včera slyšela...“
„Mě bylo hned jasný, že se něco děje. Ale tohle přece nemůžete nechat jen tak plavat. Nezavoláme policii?“
„NE!“ vyhrkla rezignovaně – můj nápad se jí zřejmě nelíbil.
„Naši se zejtra vrací, tak jim to povíme a oni s nim nebo s tvojí mamkou promluví...“
„Prosimtě jen to ne! Ty nevíš čeho je schopnej!“
Když jsem na ni nechápavě vykulila oči, stáhla si kalhoty a ukázala mi obrovské modřiny na hýždi, které hrály všemi barvami – dokonce se mi zdálo, že tam vidím malý stroupkek od krve.
„Nechceš mi doufam řict, že..“
„...že mě mlátí přeskou z pásku? Jo.“
„Ale tohle musíš někde nahlísit! Tohle je domácí násilí!“
„Kačko, musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš! Zůstane to jen mazi námy. Ano?“
„Ale tohle ti přece nemůžu slíbit!“
„Musíš!“
Když si všimla mého výrazu, který jasně říkal NE, utekla. Takhle rychle jsem ji snad nikdy neviděla bežet. Rychle jsem za ní vyběhla, ale už nikde nebyla. Snad se jí nic nestane.

Do školy jsem šla děsně nevyspalá, celou noc jsem nespala. Musela jsem totiž pořád myslet na Verču. Co když se jí něco stalo? A kam vůbec šla? Jestli šla domů, čekalo ji tam nebezpečí v podobě Standy, ale nemohla přece spát na ulici!
K mému úděsu nepřišla do školy. To rozhodně nevěstilo nic dobrého! Po škole jsem tedy domů utíkala, jak nejrychleji jsem dokázala.
Ve dveřích na mě čekal Pavel, který se tvářil, jako by nevěděl, jestli se má smát nebo brečet.
„Volala Veronika...“ bylo jediné co mi řekl na pozdrav.
„Co říkala?!“
„Že mě miluje...“ Tak tohle mě dostalo. Čekala jsem cokoliv, jen ne vyznání lásky k Pavlovi. Než jsem na to však stačila jakkoliv odpovědět, i mě zazvonil mobil. Verča! Okamžitě jsem to zvedla.
„Veri!“
„Ahoj, Kačenko!“ pozdravila mě klidně. Kačenko? Takhle mě snad nikdy neoslovila.
„Je všechno v pořádku?“
„V naprostém.“ Zdálo se mi, že se usmívá.
„Chtěla jsem ti říct něco moc důležitého. Víš, vždy jsi pro mě byla nejlepší kamarádkou. Mohla jsem se o tebe kdykoliv opřít. Když jsem tě nejvíc potřebovala, byla jsi tu pro mě. Nikdy jsem si nemohla přát nic lepšího než tebe. Zážitky s tebou jsou nezapomenutelné.“ Když jsem slyšela jak se rozplakala, i mě skanula na tváři kapka slzy. Proč mi to teď všechno říká? „Pamatuješ, jak sme byly malé a hrály si na sestry?“ pokračovala s lehkým úsměvem, který se přenesl i na mě. „Dokonce jsme si i chtěly spojit krve, ale bály jsme se!“ teď už se smějeme doslova.
„Verčo, proč mi to všechno řikáš?“
„Chci, abys věděla, že budeš navždy v mém srdci. Moc tě miluju a nikdy na nás dvě nezapomenu... a doufám, že ty taky ne. Moc se ti za všechno omlouvám... S Bohem...“
„Veri? Verčo!“ zavěsila. Ten její hlas se mi vůbec nelíbil. V hlavě mám prázdno. Co to mělo znamenat? Vůbec mi to nemyslí. Najednou si uvědomuji že brečím. Z očí se mi linou krokodýlí slzy.
„Co se děje?“ vyhrkne na mě Pavel. Celou dobu tu stál a pozoroval mě. Stěží ze sebe dostanu pár slov.
„Verča...ona...“
„Co? Řekni mi to!“ třese se mnou Pavel.
Vytrhnu se mu ze sevření. Nohy se mi samy rozeběhly k tomu místu, kde jsem si tolikrát hrála s holkou, která mi za těch 15 let přirostla k srdci víc, než kdokoliv jiný.
Cestou si stírám slzy. Míjím smějící se puberťáky... čemu se smějí? Také bych se tak ráda opět smála s dívkou, co mi rozuměla nejvíc ze všech. Ale proč tak přemýšlím? Vždyť není všem dnům konec! Jistě najdu Verču doma spokojeně sedět, obejmeme se a budeme se smát jako vždy.
Zvoním jako o život, ale nikdo neotvírá... to není dobré znamení. Snažím se být optimistická, ale to mi bohužel nikdy moc nešlo. Zkouším Verče volat, ale po minutovém vyzvánění to vzdávám. Zkouším zazvonit na paní Strádalovou, která mi okamžitě odzvoní.
Schody se mi zdají nekonečné a 3. patro, jako by se stále vzdalovalo. Konečně stojím před masivními dveřmi – zamčeno. Zvonit nemá cenu, ale naštěstí vím, že rezervní klíč je pod rohožkou. Nervozitou se mi třesou ruce, takže mám problémy i s tím, abych se trefila klíčem do zámku.
Začínám být až hysterická, když se mi konečně podaří odemknout. Najednou mám strach vstoupit do Veroničinýho pokoje. Po chvilce odhodlání ale přeci jen vstupuji. Rozhlížím se po celém pokoji. Vše je jak má být! Ale kde je Veronika? Jsem tak rozhrušená, že i malý pohyb pod stolem mě k smrti vyleká. Pomalu se blížím k psacímu stolu, odsunuji židli a -
Chce se mi křičet, ale slova se mi zasekla v krku. Pod stolem je zkroucená Veronika, pod kterou je velká krvavá skvrna...chvíli hledám, odkud krev vytéká, ale vtom si všímám volně položené ruky podél jejího tělo. Vše je jasné když mi pohled padne na zkrvavenou žiletku.
„Veroniko!“ křičím, když se konečně vzpamatuji. Díky Bohu pomalu otvírá oči – je živá. Klekám si k ní a objímám ji. Hlavu ji podpírám tak, že její oči sledují mé.
„Nesmíš mě opustit!“ na nic jiného se se slzami v očích nezmůžu. Na to se Verča jen usměje a hlava jí klesá do mého klína. Před očima se mi odehrává celý náš společný život. Na tento andělský úsměv nikdy nezapomenu. Úsměv, který jí zmrznul na rtech a dal její tváři spokojený výraz... snad teď bude šťastnějšší...