okamžik nevrátíš..

Svíčka vzplanula
Do tmy jen zářila
Život jí byl darován
Tak krásně malován

Pamatuješ? Tady jsme spolu chodili. Tady jsem Ti říkala svoje nejtajnější přání, pocity a sny. Svěřovala jsem se Ti, jak je život zlý. Jak mě rodiče nechápou. Vykládala jsem ti o prvním polibku. Zde jsme spolu plánovali život. Budoucnost. Ta naše byla vždy růžová. Nic nám naše sny nemohlo překazit. Projet spolu celý svět. Dostat se až na dalekou Atlantídu, ikdyž jsme oba nenáviděli zimu. Spatřit Řím a Olympii. Bezstarostně se válet na pláži na Hawaji. Nic pro nás nebylo překážkou. Přesto, že si nemohl mluvit, pohled do tvých očí pro mě znamenal víc, než jsem dokázala kdy komu říct. Vyčetla jsem z nich sebemenší náznak radosti, smutku, bolesti. Byl jsi tu pro mě a já pro tebe. Utíkávali jsme jako dva blázni a z kopce váleli sudy. Vytahával si mi z dreadů větvičky. Občas si za jeden rozverně zatahal. Požďuchoval si mě, vůbec jsme se rádi škádlívali. U nás pořekadlo: "Co se škádlívá, to se rádo mívá" , rozhodně platilo.
Kdykoliv jsem upadla, hned si byl u mě. Chtěl si mi pomoci a to i přesto, že si nevěděl jak. Lítal si kolem mě jako hysterka. Přiznávám se, občas jsem to na tebe hrála. Vůbec nic mi nebylo. Po očku jsem sledovala, jak se ztrápeně tváříš. I rodiče tě milovali. Potají jsem ti cpala při nedělním obědě maso, já ho tak nesnášela a ty jsi ho miloval. A hlavně pamatuješ, jak jsme byli u toho nenápadní? Nebo jak jsme spolu malovali pokoj? Všude byly naše otisky. Byli jsme jako Pat a Mat. Byli jsme šťastní. Dokonalá dvojka nebo taky Dvojčata nám říkávali. Ale bohužel i nejlepší přátelé se občas odcizí. Nebyla to tvá vina. Vždyť ty jsi se snažil. Byl si tu pořád pro mě. Můj nejlepší přítel, ale já stárla a neuvědomovala si to, byla jsem naivní a naše dětské sny se rozplynuly. Oslavila jsem osumnáctiny a ty jsi stál pořád při mém boku, tam, kdesi v pozadí. Osamostatnila jsem se a ty jsi trpěl. Ale já to neviděla, snad to ani vidět nechtěla. Rodiče stárli a bylo odsouhlaseno, že by jsi se měl přestěhovat ke mě. Byl si nadšený a než bys řekl švec, byl si u mě najkvartýovaný.
V té době jsem bydlela se svým přítelem. Zamiloval sis ho.A já tě za tu tvoji dobrtu zbožňovala. Všichni mi tě v okolí záviděli. Já pyšně chodila s hlavou vzhůru. Natřásala jsem se jak nanynka, co jsme se jim vždycky smáli. Tak moc si mi připomínal dětství. Každým tvým pohybem. Prostě vším. Přítel tě miloval a já na tebe začala žárlit. Už si neměl nejraději mě, přilnul si k němu. Už jsem ti nepodstrkovala maso, už to dělal on.
Vše se ve mě zlomilo, když jsme se byli projít. Přítele nsapadlo, že si uděláme rozestupy a budem na tebe volat. Za kým dojdeš. Ikdyž jsem se bála zklamání, šla jsem do toho, ale ty jsi se na mě jen neštastně povíval a rozběhl si se za ním. Nevím, jestli jsi tam běžel kvůli jeho mužnému hlasu, co budil rezpekt již z dálky a nebo si ho měl opravdu víc rád.? Ale pro mě se to tehdá změnilo. Od té doby jsem začala uvažovat jinak. Byl jsi pro mě sok. Soupeř. Už jsem neviděla kamaráda z dětství. Viděla jsem jenom svůj bláznivý přelud a čím si se mi snažil přiblížit, tím víc, ano , /nikdy bych neřekla, že to slovo vyjde z mých úst/ já nenáviděla.

Foukal vítr
Silně vál,
kdo by se toho křiváka bál.

Začal si s ním chodit ráno běhat a já ve volných chvílích střádala plán, jak se tě zbavit. Chtěla jsem, aby si jednou pro vždy opustil můj život a nikdy se už neukázal. On patřil jenom MĚ, slyšíš? Jenom mě!
Vše bylo naplánováno do posledního detailu. Byla jsem pevně rozhodnutá. Nic a nikdo mi nebude stát v cestě! Ani ty! Přítel odjel na služební cestu. Měla jsem volné pole působnosti. Naskočil si do auta, plný očekávání, moc rád si cestoval a měl vykloněnou hlavu z okýnka. Vždycky jsem ti to zakazovala, ale to odpoledne ne. Bylo to jiné. Cítils mou nervozitu. Věděl si, že není něco tak ják má být. Na chvíli schovals hlavu a já ucítila tvůj pohled na mě. Projel mi mráz po zádech. Naposledy jsi vykoukl a natáhl svěží vůni čerstvě posekané trávy. Připomněla ti vzpomínky ,vid? Já vím , moc dobře to vím..
Otevřela jsem dvířka a ty jsi vyskočil. Nikdy si neměl rád doktory a už před vchodem jsme tě museli tahat dovnitř. Ale dnes ne, dnes si mi šel svorně u nohy. Ocas svěšený mezi nohama. Poslušně si mě následoval. Vstoupili jsme do ordinace a doktorka se na nás zářivě usmála. "Co vy tady? Něco se děje? Kontolu máte přece až za měsíc." "Já..já vím, jsem tu kvůli něčemu jinému. Já, já..víte." ach už je to tu. Vzpomínky, toho se tolik obávala. Kadeřavá holčička se chichotá a za ní poslakuje psík. "Já emh..chci ho uspat" "Cože?" "Jen se na něj povídejte, už se jenom trápí, nohy mu tolik neslouží a s těmy zuby to už taky není co bejvávalo. "Hraný povzdech. On poprvé zvedl oči a podíval se na doktorku. "Poslechni ji." vyslal pohled plný pochopení. "Mám ho odvést jinam? Nebo to uděláte?!" začala jsem být nervozní. Takové zbyteční průtahy. To jsem nikdy neměla ráda, i ve frontě jsme spolu vždycky přeci předbíhali a navíc ten pes patří mě!." Tak ho položte na stůl"
Natahovala do injekce smrtící tekutinu a já tě tiše hladila "Neboj se maličký,neboj se starý brachu." Šeptala jsem. Ty jsi vůbec nepotřeboval chlácholit. To spíš já. Už jsem si nebyla jistá v kramflecích. Už to nebyla ta bezstarostnost, ale když si vzpomenu na přítele a tebe, rázem do mě vjede vztek. V žilách ti začal kolovat smrtící obsah a ty jsi se mi začal nenávratně vzdalovat. Nevydržela jsem ten tvůj pohled. Otočila jsem se a koutkem oka chladně pozorovala, jak z tebe uniká život. Ten, který si zbožňoval. Jak moc rád si ho žil. Naposledy jsem zahlédla tvůj tvůj láskyplný pohled..
Proboha!.Co jsem to jen provedla? Sedím v autě. Tvé tělo mi bezmocně leží na na zadní sedačce. Slzy mi stékají po tváři. Bože? Proč? Proč si mě nezastavil? Proč jsi mi nedal facku a neřekl mi holka vzpamatuj se?Teda dal si mi facku, životní.Ale já to v tu chvíli nepostřehla. Nevnímala, Žárlivost mě zaslepila. Jak může jen někdo vzít někomu jen tak život? Vždyť jsem se chovala jako hyena. Víš, všichni zvířata jsou si přece na světě rovna, ale člověk je přeci rovnější a já toho dokázala zneužít.Ostatně jako všichni lidé, co na téhle planetě dokážou jen brát. Využila jsem situace, měla jsem tu moc vzít ti život a nikoho to neudivilo. Vždyť lidstvo má nepsané právo ovládat vše živé. A mě byl svěřen tvůj život. Zmařila jsem ho.Proč jen má lidstvo takovou schopnost ničit a ovládat ostatní? Vždyť já zabila svého nejlepšího přítele.
Sedím tu stará a vrásčitá. Dnes už nastal také můj čas. Knot svíčky naposledy problikne. Běžíš mi vztříc. Běžíme spolu loukou a mé kadeřavé vlasy za mnou vlají. Můj smích a tvůj štěkot se line kolem. Ano, já vím, už si mi dávno odpustil. Nikdy si nevydržel být na mě dlouho zlý. Byl jsi tak nevinný..

A
Knot
Síčky
Uhasl.