Útěk

Běžím, běžíš, běžíme.
Ne, to není pravda. Běžím sama.
Proč?
Snad proto, že utíkám sama před sebou?
Běžím, a sama sebe překonávám. Utíkám. Ale většinou utíkat nedokážu. Vždy, když mám pocit, že mne něco pronásleduje, zastavím se, abych měla konec urychlený a třeba se nemusela děsit toho, co přijde, až mne to –něco- chytí.
Teď běžím… -a nezastavuji se.
Anebo-?
Ve skutečnosti jsem se už možná dávno zastavila, moje vůle je natolik slabá, že už nemůžu „běžet“ sama za sebe. Čekám a nechám sebou vláčet.
Vlastně neběžím. Můj „útěk“ spočívá v tom, že jen se sklopenou hlavou čekám na ten nejhorší osud, jaký mně napadl.
Nevidím před sebou žádný cíl, kam bych se mohla schovat, jestli běžím, pak asi bezcílně a nikde nenajdu místo, kde budu v bezpečí.
Nebo ho nechci najít?
Jo, víra je asi důležitá…