Obraz marné touhy

Pokojem se rozléhal zvuk telefonu. Žena lenivě zvedla sluchátko: „Ano…“ Na druhém konci se ozvalo: „Čauky Lucie.“ Lucie se pousmála volá její dlouholetá kamarádka Sandra: „Ahoj, Sandro, copak potřebuješ?“ V telefonu bylo chvilku ticho: „Chtěla jsem tě požádat, jestli bys nešla se mnou a Milanem a naší Baruškou si někam sednout.“ Dívce se objevil na tváři smutný úsměv, který mohla vidět pouze její vlastní tvář „Ráda, tak kdy?“ Slyšela jak se Sandra chichotá: „Hele šlo by to v neděli na pátou..“ Lucie přikývla: „Ale ano, už musím ahoj.“
Sandra se pořád smála: „Tak jo, já taky musím za malou víš, pa.“ Lucie zavěsila telefon. Její smutné modré oči se podívaly z okna. Sandra…..byla to její kamarádka už od střední školy, vycházely spolu velice dobře. Milan…přítel, kterého si našla, se kterým nyní mají malou půlroční Barušku. Vzpomíná i na svoje pocity, které cítila, když dva viděla se objímat a tulit se k sobě. Nebyly to ovšem pocity žárlivosti, spíše smutku a lítosti. Pocity, jenž má žena, které se marně roky snaží otěhotnět, lékař ji oznámí nekompromisně tvrdou realitu-nemůže mít děti a ona je nucena cestou domu projít přes dětské hřiště, kde je plno radostní dětí a plno matek. Musí jít přes to hřiště a uvědomuje si smutnou skutečnost, že ona sama nikdy nebude mít dítě. Už od střední školy myslela na to, že by chtěla mít dítě, ale nikdy se tento sen nepodařilo uskutečnit. Vlastně se ji nepodařilo udržet si partnera, když už se ji podařilo s někým se dát dohromady. Včera byla v agentuře, která se stará o adopci a osvojení dětí.
Pozorovala místní děti, do oka ji padla pomalu asi roční holčička Nikolka. Při pohledu na ní ji napadla myšlenka, že ji to dítě nebude mít rádo jako svoji matku, že by byla Šťastná i za to kdyby ji měla ráda jako svoji kamarádku. Ještě jednou pomyslela na ty dva, na jejich štěstí, jenž je pro Lucii jen snem, obrazem marné touhy….