TO JSEM PŘECI JÁ?!

Seděla dívka v praku na lavičce, poslouchá MP3, stékají ji slzy z krásné tváři. Smývá se jí make-up, kterým celé dny schovává svou tvář. Své pocity, svůj smutek, své pravé já. Chce se rozběhnout a utéct k někomu do náruče. Rozpláče se ještě více. Připadá si tak sama, lásku pro kterou tak dlouho bojovala a přátelé, které si opečovává mizí...

Má v hlavě plno otazníků. Není si jistá už vůbec ničím. Jak jí vnímá okolí a nejhorší myšlenky si střádá v sobě, že neví, jak má vnímat sebe. Tuhle slečnu Smutnou znám. Donedávna to byla veselá holčina se smíchem a úsměvem, který zahřál každho u srdce. Stalo se však to, co změní každého z nás. S jejími city si lidé pohrávali tak dlouho, až to prasklo. Byla jsem u toho, když se zhroutila a plakala mi na rameni... Teď ovšem tvrdí, že se s životem už srovnala, že prý do našich srdcí lidé přicházejí ale i bohužel bolestně vyrvávají a zbydou po nich jen jizvy.. Víte, zkuste pomoci někomu, kdo o tu pomoc nestojí.

Otřese se zimou, přitáhne si k sobě mikinu a připne se ke krku. Asi je tu opravdu dlouhou dobu, celý den, to člověk prochladne.. Co si asi musí myslet zrovna teď? Chodí nejistě sem a tam, pohybuje ústy, jako kdyby chtěla do světa vyřknout pravdu svatosvatou.. Ne, snad to nemyslí vážně.. O můj ty bože, ona se blíží k jezeru, v životě přec není nic tak zlého pro takový to čin...

Slyším hlasité žbluňk... Rozběhnu se, ne ta holka musí žít!! Před vodní plochou mě najednou něco zastaví, pohled do vodní hladiny... Tak klidné, po nikom ani stopy, ale to přeci není možné, viděla jsem ji. Náhle mi po zádech proběhne ten nepříjemný mráz... Vždyť ten odraz, to všechno jsem já...nechci být dole na hladině. Zvedám se a utíkám pryč z tohoto divného tmavého parku...