Dům z čokolády se stejně jednou zboří

Dívek jako ona je spousta. Řeší svou postavu, povahu, přátele a také spoustu dalších věcí. Jenomže když něco řešíte přespříliš, časem se cítíte hrozně. Máte pocit, že si nevážíte ničeho a nikoho. Straníte se okolí a sem tam začnete přemýšlet o své smrti. Tak jako ona. Byla hezká, v celku oblíbená, ale něco jí chybělo. Něco uvnitř. Cítila se sama a neměla se na koho obrátit. Přátel měla dost, ale žádného pravého přítele nikdy nenašla. Doma to bylo v pohodě, jenomže občas udělala něco, co jí mrzelo. Rodiče jí sem tam vyčítali její povahu, její zájmy a dokonce i její přátele. Nebyla jako nikdo v okolí. Byla svá a žila si ve svém vlastním světa. Ten svět tvořily bublinky, slunečnice, hudba a velký dům z čokolády. Nikoho do svého světa nechtěla pustit. Byla tvrdohlavá a netušila, že právě ta tvrdohlavost jednou zničí ji a její život. O sebevraždě přemýšlela poměrně často, četla si citáty o smrti, povídky, které končily smutně, poslouchala hudbu, která byla poměrně depresivní, ale to jí nevadilo. Byla to ona, nechtěla se měnit. Ale rodiče jí chtěli změnit. Měla ráda akce, na kterých se scházela se svými jako by přáteli, měla ráda alkohol a cigarety, jako spousta mladých lidí. Říkáte si, že se teda moc nelišila od ostatních? Víte, mnohdy se člověk soudí jen podle činů, ale co duše? Co její povaha. Na tu se nikdo nedíval, soudili jí jen podle vnějšku. Připadalo jí to povrchní. Proč nikdo nechce poznat její duši? Její pravé já? Často se přetvařovala, nechtěla nikoho zranit svou pravou tváří. Jenomže jak pak mohla být svá, když se musela přetvařovat? Už několikrát svůj prokletý život chtěla ukončit, nesnášela nic co se jí týkalo, jenomže smrt se ji vyhýbala. Nechtěla ji přijmout do svého tmavého nekonečného království. Často si říkala, že nic nedokáže, že není schopna si vzít ani svůj život. Tak k čemu vlastně je? Nic neumí, nic nedokáže – teda podle ní. Rodiče v ní viděli chytrou dívku, přátelé hodnou bytost. Jen ona v sobě viděla démona. No a jak to tak bývá, na svůj rozum a názor dáváme nejčastěji.
Jednoho dne se rozhodla, že to prostě ukončí. Jako by v ní žili dvě bytosti. Jedna, která měla sny a cíle. Spoustu přání do budoucna. Druhá ta, která chtěla všechno ukončit. Každý den se potýkala s velkými nepřáteli – sama sebou a depresí. Na druhou stranu si život bez deprese nedokázala představit. Myslela si, že když deprese zmizí, bude prázdná. Absolutně a doslova.
Procházela se po zahradě a přemýšlela o svém konci. S myšlenkou, že opustí svou rodinu a tento odporný reálný svět odešla do sklepa. Bylo jí líto, že ublíží svým blízkým, ale když Vaše myšlenky nedávají smysl, nechcou Vám dovolit tady zůstat, povolíte. Ve sklepě byla už tolikrát. Byla to taková její osobní kuřárna. Tedy ne osobní, i její otec zde chodil kouřit. Myslel taky on na smrt, když si vykuřoval? Tak jako ona? Jen Bůh a on ví, co se mu tou dobou vždycky honí hlavou. Přemýšlela o dopisu na rozloučenou. Má ho napsat a všem se v něm omluvit? Vysvětlit svůj zoufalý čin? Ne. Stejně to jejich bolest neutiší. Dřív jeden takový dopis napsala, ale o pár dnů později ho spálila. Dupla si a špatné myšlenky měly utrum. Jenomže teď to bylo příliš silné, nedokázala jim poručit, nedokázala se svou vnitřní bolestí a nespokojeností smířit. Nenáviděla sebe, svět, který byl kolem ní, lidi, kteří v něm žili. Proto utíkala do toho svého.. ale sem tam se musela vrátit do reality. Musela čelit svým problémům. Jenomže byla slabá a vyčerpaná. Zpod zaprášené skříňky vytáhla lano. Objevila ho před nedávnem a přemýšlela, jak se tam asi dostalo. Nikdy ho nepoužívali.. Pak jí napadlo - že by teď byl ten pravý čas? Má tady přímo "nachystané" lano. Smrt ji volá..
Dívala se do země a válčila se svýma myšlenkama, po bílé tváři jí stékaly slzy.
"Neboj se, za chvíli bude konec. Konec toho trápení. Stoupni si k té velké trubce, ovaž tam to lano a zhoupni se, nic to není", radila jí jedna část jejího já. Jenomže ona nechce, aby to skončilo. Nechce být bez deprese. Nedokáže bez ní být.. Co byste v takové chvíli člověku poradili? Ona nevěděla, co má dělat. Jakkoli se rozhodne, bude to špatně. Je lepší to ukončit a být bez deprese a starostí? Nebo se tomu postavit a dál snášet ten nátlak? Přemýšlela víc než pět minut. Pak jí vyrušil dětský pláč. Její sestra. Rozběhla se nahoru po schodech a spatřila ji. Ležela na podlaze a plakala.
"Co se ti panebože stalo?" zeptala se jí se strachem.
"Utíkala jsem a uklouzla. Bolí mě hlava a hodně mi teče krev. Pomoz mi," řekla uplakaná sestra.
"Vidím. Zavolám sanitku. Nehýbej se, hned jsem u tebe."

Běžela k telefonu a v tu chvíli si uvědomila něco moc důležitého. Vážně nemůže opustit své blízké. Co kdyby se tohle sestře stalo někdy, kdy by už byla dávno pod zemí? Kdo by jí pomohl? Mohla by zemřít. Ti, kteří se chtějí zabít svou smrt berou jako něco, co se prostě musí stát, ale musí se snažit najít něco, co je tady na tom prokletém světě udrží. Pro ni to byla mladší sestra.

"Budeme tam za chvíli. Nebojte se," řekla jí paní na drátě a zavěsila. Klepala se po celém těle, měla o sestru strach. Když došla na chodbu, obrátil se jí celý svět vzhůru nohama. Sestra měla zavřené oči, když k ní přišla blíž, zjistila, že nedýchá. Nemohla tomu uvěřit. Točil se s ní celý ten hnusný svět.
Když přijel lékař mohl konstatovat pouze smrt. Počkali jsme na rodiče, kteří se vrátili za chvíli a potom její malé tělíčko odvezli. Kde teď asi její dušička je, říkala si. Pochopila, že v životě může být vždycky ještě mnohem hůř..