Konečná

Nastoupila jsem do autobusu, zaplatila a stálým opakováním již naučeným grifem zasunula jízdenku do zadní kapsy kalhot. Zkusmo jsem pohledem přelétla celý vnitřek vozu a zhodnotila nastalou situaci - tři volná místa úplně vzadu, dvě hned vpředu za řidičem a další dvě volná dvojsedadla kdesi uprostřed...do toho pár studentů jedoucích do školy, pár menších dětí a několik důchodců - a ještě jedno volné místo vzadu vedle něj.
Seděl tam stranou od ostatních, na klíně pevně sevřenou školní tašku, pohled upřený kamsi do dáli. Do dáli skrz upatlané okénko, o které se, jako pokaždé, celou dobu opíral.
Když jsem si přisedla a pozdravila ho, nejistě se usmál - bylo vidět, že ho moje přítomnost překvapila, že mě tu nečekal. Opatrně jsem položila svoji studenou, zkřehlou dlaň na jeho již zahřátou ruku a čekala, že jako vždy ucukne...neudělal to. Místo toho se jen lehce otřásl a ještě víc se schoulil do svojí velké bundy. Podívala jsem se na něj, ale on svůj pohled odvrátil znovu kamsi do prázdna.
Volnou rukou jsem mu chtěla uhladit pár vlasů, které mu na hlavě neposedně trčely směrem vzhůru - nejspíš se ráno zase nečesal, nebo mu je prostě jen rozfoukal vítr a on si toho nevšim - ale ucuknul, vzal moji ruku a zase ji od sebe odtáhnul. Ikdyž jsem to čekala, trochu mě to zamrzelo...
A pak autobus opět zastavil - konečná. Ne konečná stanice autobusu, ale konečná pro nás. Vzal svůj batoh, postavil se a stisknul ještě jednou moji ruku. Čekala jsem, jestli něco řekne, ale jenom se znovu nejistě, rozpačitě usmál. Naposledy. Vystoupil, dveře autobusu se za ním se syčením zavřely a jeho záda mizící ulicí směrem od zastávky byla to poslední, co jsem z něj kdy v životě viděla...
Ještě ten den, cestou ze školy, měl jeho autobus nehodu. Devět lidí lehce zraněných, pět těžce a dva mrtví...jediní dva, kteří seděli na levé straně přímo u okna, do kterého přijíždějící náklaďák narazil.