Strach z umírání?

Venku bylo ošklivo, blesk stíhal hrom a hrom blesk. Lilo jako z konve. Ach… Copak se to počasí cítí jako já? Je vnitřně zničené a pláče. Ani jsem si nevšimla, kdy začalo pršet. Nemohla jsem si toho všimnout, tváře i triko mám mokré od slz. Jsou tak slané. Proč se to jen stalo?
Je mi 20 a můj mladý život pomalu končí. Ale já už dál žít nemůžu. Nejde to! Ne bez něho, kterému jsem dala celé své srdce. A on mi ho vrátil rozervané na kusy a s jizvami, které zdobí mou duši. Kdybych zahlédla v jeho očích cokoli, udělala bych to. A on mě odkopnul tím nejhorším způsobem, jakým jen mohl. Nikdy jsem se k němu nechovala, jako by byl můj majetek a dávala mu čas na kamarády a zájmy. A on toho zneužil. Podvedl mě s mojí nejlepší kamarádkou. Využil toho, že já se doma učila na zkoušky a začal s ní trávit svůj volný čas. Chodil s ní na procházky, zval ji na zmrzlinu a pak, v době kdy já byla na zkoušce, ji vzal k sobě domů a vyspal se s ní! Měla jsem takovou radost, že už to mám všechno dobře za sebou a hned mu to běžela říct. Ale to jsem neměla dělat. Do bytu jsem se dostala v pohodě, měla jsem klíč, tak jsem šla potichu do jeho ložnice, kde měl spát po noční. Ale sotva jsem tam vstoupila, viděla jsem sice, že opravdu spí, ale ne sám. Byl tam s ní, mojí nejlepší kamarádkou. Leželi si tam v náručí a klidně oddechovali. Bože! Úlekem mi spadla taška. I přesto, že to udělalo hrozný hluk, ty dva to nevzbudilo. Asi byli příliš unaveni po dlouhé noci. Nechala jsem vše být a se slzami v očích vyběhla z bytu. Běžela jsem a plakala. Ani nevím, kam jsem doběhla. Jen vím, že jsem byla blízko drogerie. Vběhla jsem dovnitř a koupila si balíček žiletek. A běžela dál. Doběhla jsem do altánku v jednom parku. Našeho altánku, do kterého jsem se svou láskou často chodila. Dokonce jsme se tu i poprvé milovali. Sedla jsem si tam a vylila své srdce kusu papíru. Byl to dopis na rozloučenou. Snad poznají, komu je určen.
Počasí napodobuje mé emoce, je temné, chladné, churavé
cítím ostří nože vrývajícího se do srdce, je zlomené a bolavé,
žiletko, lásko moje, ty jediná mi rozumíš,
odevzdávám ti tělo svoje, co dělat máš, dobře víš!
Kap kap, kanou mi slzy po tváři, oči mé radostí již nezáří,
Kap kap, má ruka krvácí, duše se z mého těla vytrácí,
vše je jako ve snách, prolínají se mi vzpomínky,
z umírání nemám žádný strach, na hrob mi padají kamínky!
Sbohem….

Poté jsem vyndala jednu ze žiletek. A vší silou si ji vrazila do tepající žíly na levém předloktí. Dívala jsem se, jak mi ta krev pomalu vytéká a chtěla jsem rychle umřít. Bolelo to, ale přes bolest v srdci jsem to ani moc necítila. Totéž jsem provedla s druhou rukou. Za chvíli jsem byla celá od krve. Byl to tak povznášející pocit. Bylo to otřesné a krásné zároveň. Umírání je vlastně i docela hezké. Ležela jsem tam v té krvi a zavíraly se mi oči. A po chvíli jsem vydechla naposled.