Úděl odrazů

Už se stmívalo a nebe bylo zatažené neprostupnou šedí mraků, ze kterých se neúnavně spouštěl déšť už druhý den. Na náměstí se tvořily kaluže vody a snažily se odrážet okolní svět, ten však v odrazu vody působil nepřirozeně, pokrouceně a bez jakékoli naděje na pěkné počasí, jakoby se vysmívaly.

Občasní chodci se choulili pod deštníkem a pospíchali co jen mohli, aby unikli před tím všudypřítomným vlhkem. Jakmile zafoukal vítr, který se jim snažil vzít deštníky z rukou, tiše zanaříkali a přitáhli si rukojetě blíže k tělu.

Při jednom takovém poryvu vichru se jedna osoba usmála, byla to mladičká dívka, která si to vykračovala jen tak bez deštníku po náměstí, pouze s pohrávajícím úsměvem na rtech. Její plavé vlasy s červeným melírem celé slepené vodou povlávaly kolem jejího obličeje, kde se sem tam zachytily o vlhkou tvář. Rozverná kapka jí spadla na čelo a začala ztékat k pravému oku, kde si sebou vzala trochu černého líčení, se kterým se vydala zkoumat záhyby tváře kolem dívčiných úst. Jakmile slečna ucítila jemné pohlazení kapky na tváři, rty se jí roztáhly do úsměvu. Nechala kapku ať si najde svoji cestičku. Nechala ji ať jí rozmaže líčidla, ať jí zchladí její rozpálenou tvář.

Náhle si kapka uvědomila, že má blízko svou družku, avšak tahle třpytivá perla měla slanou příchuť, která prozrazovala odkuď pochází. Perla nepocházela z toho šedavého závoje na nebesích, nespadla z nebe, aby poznala tvarování dívčiny tváře, ale nenápadně vyklouzla z těch nekonečných čokoládově hnědých pramenů. Smísila se s deštěm a dopadla na zem do jednoho z pokroucených zrcadel a přidala se k údělu odrážet svět lidem takový jaký je.

Jenže tehdy ještě nevěděla, že lidé nevěří odrazům kaluží a raději si vše usnadňují namlouváním pěkných věcí.