Sbohem navždy...

Ticho... Spousta slz, vzpomínek, prázdné srdce. Slova, který si nikdy nestačil říct. Nestačil pošeptat do ucha I když občas si to vyslovil, ale pořád máš dojem, že jich bylo málo. Chci říct, že nikdy nezapomenu. Nezapomenu na tu němou tvář. Bude mi chybět a to moc. Její pohledy zaujetí, spokojenost, když cvakala zoubky. Nezapomenu na její funění mi do ucha, okusování vlasů. Nezapomenu na to, když si ukradla čokoládu a dokázala nalézt do pytlíku od brambůrků. Nezapomenu na její lítání po bytě, kdy jsme jí pustili. Nezapomenu na to počasí, když mi jí přivezli domů. Pršelo... Potom když jsme jí dali do bedýnky a ona dokázala vyskočit. Spaní s bačkorama ve tvaru psů. Nezapomenu spokojenost, když si nám mohla olízat celý obličej. Nezapomenu, když si si myslela, že budeš mít mladý a připravila sis klec na hnízdění. Nezapomenu na to, když si se válela pod topením a hřála si si hřbet. Bradičkou sis ohmatala celé území. Občas do něčeho rafla. Třeba mi do sluchátka, doteď mi to tu připomíná nebo do fotoalba. Nebo jak si s náma každé Vánoce rozbalovala dárky. Nejdřív si si je ohmatala, že jsou tvé a potom si je začala okusovat. Ale taky nikdy nezapomenu, když jsem tě našla... Malé tělíčko, natažené, bez života... V tu chvíli se mi zhroutil celej svět. Možná jsem ve škole dělala klidnou, ale při vzpomínce na tebe jsem měla slzy v očích. Doma to na mě všechno spadlo. A nakonec jí ještě dát poslední sbohem... Ale už nikdy neuslyší slova, co jsem jí chtěla říct. To, že jí miluju a vždycky budu. Že už mi nikdy nebude nikdo, tak naslouchat jako ona a nebude zároveň hřát. Že mě mrzí, že umřela sama a já nebyla s ní. Bude mi chybět. Sbohem... Forever... Miluju tě...