Život si najde záminku

Z mostu byl opravdu krásný výhled. Nikdy netušila, jak fascinující pohled z něj může být, dokud ho před dvěma lety neobjevila.
Ach ano, vzpomínala si na ten den, kdy poprvé zavítala na most a rozhlédla se po okolí a zjistila, že je tu přeci jen krásnější výhled, než z vyhlídky nad městem .
Vzpomínala si na ten den velmi dobře, byl to jejich den.
Vlasy tehdy ještě neměla tak dlouhé jako dnes, avšak tenkrát se na nich ještě vyjímala světle hnědá. Obočí bylo bez sebemenšího poškození či ozdoby, stejně tak jazyk. Oči nenamalované a plné čehosi, co vyjadřovalo její bezbrannost.
V ten den si oblékla světlé úzké džíny, které daly vyniknout její postavě, a lehkou volnou halenku světle modré barvy, Na nohou měla pouze žabky a k celkovému dojmu romantičky jí dopomáhal skicák a rudka.
Poprvé na mostě, onom magickém místě, kde se s ním potkala.
Vylezla na široké zábradlí a sedla si jako do okna, na bok. Skicák položila na pokrčená kolena a začala kreslit řeku tekoucí pod ní. Její tvorbu doplňoval zpěv ptáků a zapadající slunce, byla tak zabraná do práce, že si ani nepovšimla společnosti.
Mladík stojící opodál z ní nemohl odtrhnout oči. Tak krásná a přitom přirozená, s ničím takovým se jakživ nesetkal. Všechny dívky, co znal, byly rozpustilé puberťačky zahleděné do sebe, ale ona vypadala jak anděl plný naděje a míru rozdávající pokoj a lásku!
Lehký vánek jí čechral vlasy, slunce už skoro zapadlo za obzor a ona stále kreslila. Darek se rozhodl odejít stejně nepozorovaně jako přišel, to by však musel jít potichu a nezakopnout o kamínky povalující se ledabyle na mostě.
Dívka se lekla, cukla sebou tak prudce, že jí rudka vypadla z ruky a skončila v řece.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“
„Ale povedlo se ti to,“ vrátila mu to obratem dívka, stále ještě se snažila uklidnit tep, protože kdyby sebou trhla trochu víc, mohla skončit v řece ona, ne ta rudka.
„Nestalo se ti nic?“
„Myslím že né, pokud tedy vynechám trauma,“ oznámila mu už opět s lehkým úsměvem na rtech.
„Víš, nechtěl sem tě vyrušovat, působila jsi tak spokojeně a nevinně. Jinak já jsem Darek,“oznámil jí a natáhl k ní ruku.
„Viktorie, těší mě.“ stiskla jeho ruku a obdařila ho krásným úsměvem.
„Kde jsi se tu vlastně vzala? Vůbec jsem nevěděl…“

Ano, před dvěma lety proběhlo jejich setkání.
Jí tehdy spadla rudka a tím to všechno začalo.
Teď už však s Darkem nikdy nebude, možná ve snech.
Jedno však už Viki pochopila. Když jste šťastní, život si už najde záminku, abyste nebyli. Není to jen výmysl filmů, například Proroctví z temnot, ale je to tvrdá realita. Máme to na očích den, co den!
Šťastný pár? Ne nadlouho!
Viktorie uchopila rudku a pod obraz, který právě dokreslila, napsala:
Darka mi možná srazilo auto a on už se mnou nebude, sny mi vzal život, ale vzpomínky mi nikdo nevezme!