Fantazii si musíme hýčkat

Pokračování povídky o Čokoládovém domečku..
________________________________________________________

Už je to rok. Naučila se žít bez sestry, ale pořád ji to hrozně bolelo. Ztráta blízké osoby snad ani nemůže přebolet, říkala si kolikrát. Smrt její sestry změnila ji i její rodiče. Jsou více uzavření a neradi chodí do společnosti za přáteli. Vládne u nich hrozná atmosféra. Snažila se je rozveselit, snažila se jim vždycky vyjít vstříc, nechtěla jim přidělávat další trápení. Snažila se nedávat na sobě znát smutek, to by jim nijak nepomohlo, ale po večerech – potají, vždycky plakala. Její nádherný bublinkový svět s velkým čokoládovým domem se už dávno zbořil. Neexistoval. Zmizel z její fantazie, která ještě před nedávnem byla tak ohromně velká. Neměla nic. Cítila se hrozně zbytečně. Rodiče jí od té doby, co sestra zemřela, nedávali najevo vůbec žádnou lásku. Chápala je. Ztráta dítěte musí být neuvěřitelná. Bolest, která trhá všechen krásný pocit uvnitř. Vlastně si to nedokázala představit, neměla děti. Přemýšlela jestli vůbec chce děti. Nedokázala si představit, že její dítě myslí na sebevraždu – tak jako ona.
Školu si dodělávala dálkově, neměla chuť nechávat rodiče samotné, když byla na internátě. Celý den seděla u počítače a bloudila po internetu. Že by se jí otevírala nová cesta? Nový svět? Vyhledávala fórum typu Deprese, Smrt, Sebevražda, Ztráta blízkého člověka a mnohé další. Neuklidňovalo jí to, ale alespoň jí to dávalo pocit, že v tom není sama. Spousta lidí to zažila, jak brzo pochopila. Mrzelo jí to a při každé myšlence na to neuvěřitelně trpěla. Takovou bolest ještě nikdy necítila. Nezvládala to.
"Proč to neukončíš? Nic nemáš. Rodiče tě nemají rádi, jsi jim jen na obtíž! Ukonči to ty srabe!"ozval se jednoho večera opět ten hlas. Hlas, který už tak dlouho neslyšela. Proč se sakra zase objevil? Chce jí zničit? Vzít jí i to něco, pro co na tomhle světě dál je? To co jí tu drží? Ty "zdravé" myšlenky jí chce vzít. Potřebu být rodičům na blízku, pomáhat jim.
"Jdi pryč! Nech mě žít! Nikdy jsem neudělala nic špatného, tak proč mě nenecháš napokoji?" zakřičela do prázdna. "Nenávidím tě!"
"Dovol mi abych se zasmál. Ty jako člověk jsi selhala. Jsi naprosto špatná. Horší je snad jen jeden člověk," řekl opět ten hlas.
"Jo a můžeš mi říct, který člověk je teda horší než já?"
"Tvoje sestra, démone!"
Nevěřila tomu. Ta bolest, která jí projela byla nesnesitelná. Začala vší silou bušit do zdi. Hlavou, rukama, nohama kopala do skříně – chytl jí amok. Právem.
Když slyšíte hlasy, které Vás pobízejí ke smrti, asi je něco v nepořádku. Vůbec nevěděla, kde udělala chybu. Proč se musí chovat jako blázen? Proč tím bláznem musí být zrovna ona?
Nejradši by opět proklouzla do svého duhového, bublinkového království, ale jak? Dům z čokolády je zničený. Zničila ho ona sama.. Zničila to, co měla nejvíc ráda. Svůj svět.
Kdyby umřela, napadlo ji, šla by někam do neznáma. Do světa, který vytvořili lidé, kteří se trápili stejně jako ona. Lákalo jí to. Opustit tenhle hnusný a nespravedlivý svět. Ale co rodiče? Ztratili by druhé dítě..
Ve sklepě od té doby nebyla. Teď tam stála, ruce svěšené podél těla. Po tváři ji stékaly slzy. Oči jako studánka, která přetéká kvůli velkým srážkám.
"Musím to vydržet," řekla nahlas, utřela si slzy a s tím odešla nahoru do svého pokoje.