Láska andělů: Tajemství

"Proč máte křídla?"
"Jsme andělé."
"To není vysvětlení," zamračila se Nataly.
"Ale je!"
"Není. Vždyť nelétáte."
Calab se zamyslel. "To je pravda. Ale kdo říká, že to neumíme?"
"Umíte?"
"Nemáme na to čas."
"Ukaž mi to!"
"Nejde to."
"Nelži."
"Andělé neumí lhát."
"Také neumí létat," smála se Nataly. Dívala se Calabovi do tváře a přemýšlela, jestli se dokáže rozčílit. Místo toho se usmál a zmizel.
"To je nespravedlivé," zamračila se Nataly a začala se shánět po své bundě. Zavřela sál, vyšla postranním vchodem na tmavou ulici a vydala se domů.
***
Na louce andělů uvadl jeden květ. Petronil se procházel po koberci zářivých rostlinek, které symbolizovaly andělská tajemství a uhynulého kvítku si všiml.
***
"Kdy jsi naposledy létal?"
"To jsem byl ještě malý cherubínek. Už o tom nemluv."
"Není to tolik důležité," pokrčila Nat rameny.
"Tak se mě na to neptej." Calab se uvelebil v druhém rohu jejího pokoje a díval se, jak přebírá ponožky.
"Není to jedno, jestli jsou obě stejné?"
"Vám andělům to možná je jedno, ale lidi mají určité společenské zásady."
"Andělé ponožky nenosí."
"Nenosíte ani boty."
"Na nebi není špína."
"To asi nemluvíš o našem nebi. Tam je špíny dost. A taky jedna ozónová díra."
"Myslím ten meziprostor, ve kterém jsem žil, než…" ztichl.
"Než jsi mě zachránil," usmála se, odhodila pár červených ponožek a šla svého anděla obejmout. Zůstal však zamyšlený.
***
Nataly stála ve frontě na lístky do kuna a dívala se na špičky vlastních bot.
Arian do ní jemně žďuchnul. "Na co myslíš?" Neslyšela ho. Dál se soustředila na své polobotky a obdivovala jejich překvapivou čistotu. Poslední dobou ji zajímaly opravdu divné věci.
Arian ji vzal za ruku a posadil se s ní do hlediště. "Naty, víš vůbec, na který film se budeme díva?"
"Jistě," odpověděla Natay a sebrala mu z ruky lístky, aby si to mohla přečíst.
"Aha," ušklíbl se Arian a zakroutil hlavou. "Zajímá tě ještě něco? Mám pocit, že už se zabýváš pouze sama sebou."
"Hloupost!"
"Neřekl bych. Máš někoho? Nebo sis už zase vzpomněla na toho svýho bývalýho?"
"Ne, nic takového."
"Tak co se děje?"
"Všichni tu žijí v nevědomosti a já nechápu, proč tomu tak je."
"Nemůžeš vědět všechno," zašklebil se Arian.
"A co když vím něco, o čem nemá nikdo jiný ponětí?"
"Kdo zabil Kenedyho?" zasmál se Arian a strčil jí do klína popcorn. "Jestli opravdu něco víš, nejspíš bys to neměla nikde vykládat. Mohlo by to ublížit nám všem," pravil už vážněji a Nataly marně přemýšlela, co si o tom má myslet.
***
"Nechápu to," zamračila se Nataly.
"Vždyť je to logické! Tady si to dáš pod sebe, sečteš a vykrátíš. Nezapomínej na znaménka!" poučoval ji Arian. Tentokrát se zatvářil kysele.
"Poslední dobou mi pěkně lezeš na nervy. Nemám logické myšlení. Nedokážu se koncentrovat. Na nic se nesoustředím…"
"Chováš se jako člověk, který má poměr se svým andělem," pravil klidně její dlouholetý přítel a klidně se uvelebil v křesle.
Nataly se kousla do rtu.
"Nejspíš je mužského pohlaví, že?"
"Počkej, to může být i jinak?"
"Jistě. Už jsi s ním spala?"
"Ne."
"Nedívej se na mě tak šokovaně!"
"Děláme něco špatného:"
"Nevím, jestli je to vyloženě špatné, ale nic dobrého ani prospěšného na tom neshledávám. Tím, že se stýkáš se svým vlastním já si značně devastuješ psychiku."
"Co ty o tom víš…"
"Jen to, co mi bylo řečeno. Neznám svého anděla, jestli se ptáš na tohle."
"Tak kdo ti o tom řekl?"
"To si s tvým dovolením zatím nechám pro sebe."
"Jsi tajemný jak hrad v Karpatech," řekla Nataly.
"A ty jsi příliš upovídaná. Včera v tom kině jsi mi málem začala pře tolika lidmi vyprávět o jednom z nejutajovanějších tajemství tohoto světa."
"Hm, potřebovala jsem ti to říct," zesmutněla Nataly. Odhodila pero. Na matematiku už neměla náladu. Chtěla se dozvědět ještě víc o existenci andělů, chtěla zjistit, co skrývá člověk, kterého zná už tak dlouho a přece o něm neví vše.
"Tak si na to dávej v budoucnu pozor."
"Jistě."
***
"Mluvil jsem s Olivií." Byla tma, že byste neviděli na krok a určitě byste zakopli o Natalinu školní tašku uprostřed pokoje. Calab seděl se svou svěřenkyní na posteli a nervózně mačkal látku svého hábitu.
"Kdo je Olívie?"
"Arianova strážkyně."
"Aha. A řekla ti, odkud o ní Arian ví, když se s ní nikdy nesetkal?" vycítila, že je Calab nesvůj a zvala ho za ruku.
"Ne, ale řekla mi něco jiného."
"A… co?"
"Řekla, že jsou tu kvůli nám."
"Nám dvěma?"
"Ano."
"Nechápu."
"Já ano. Ale to neřeš. To bude dobrý," políbil ji a zmizel.
***
Někomu je budoucnost úplně fuk. Nestará se o ni. Přijde přeci tak jako tak. Ale Nataly měla ráda ve všem jasno, aby věděla předem, co ji čeká. Proto se sešla s Arianem a zeptala se ho, jestli od ní něco očekává.
"Já od tebe neočekávám vůbec nic a moji nadřízení o tom nejspíš zatím neví."
"Máš nadřízené?"
"Řekněme povolanější osoby."
"A jestli to zjistí, budou mi mluvit do života?"
"Udělají mnohem víc," povzdechl si Arian. Nataly si představila mafiána v černém obleku, který ji odvádí někam daleko od Calaba.
"Zešílím!" vzlykla a musela v tu chvíli vypadat opravdu šíleně. Arian ji objal a zašeptal: "Neboj se, já tě nedám. A tvůj anděl tě nikdy neopustí. Pamatuj si, že všechno, co dělám, je pro baše dobro.
"Naháníš mi strach."
"Bude hůř, Nat. Bude hůř."
***
"Udáš je, Petronile?" Arian stál uprostřed louky andělů a pozoroval uvadlé květy.
"Až přijde jejich hřích, louka uschne. Nemůžu dělat, že o tom nevím," pokrčil rameny malý buclatý andělíček. Nechtěl kazit vztah mezi Nataly a Calabem, ale bál se následků.
"Třeba to neudělají."
"I ty bys to udělal."
"A už se někdo opovážil:"
"Vždy tomu bylo zabráněno."
"Takže vlastně nevíš…"
"A nebudu to riskovat," přerušil Ariana rázně cherubín. Možná byste se divili, jak rázný a zásadový dokáže Petronilus být.
"Jistě. A co mám dělat je?" rozhodil rukama Arian.
"Máš tu dívku rád," zamyslel se Petronilus, "máš týden. Připrav ji na to, co ji čeká. Třeba obstojí lépe než ostatní a oba se vrátí."
Arian zakroutil hlavou. "Ona není dost silná."
"Evidentně má víc než ostatní."
"Co?"
"Tebe, Ariane. Jsi milovaný Nejvyšším."
"Ty víš, že na to se můžu," odplivl si Arian.
"No žak, kroť se přeci. Jednoduše se vrať na zem a řekni své přítelkyní, co ji čeká. Dál už to nezáleží na mě."
"Měj se, Petronile."
"Pozdravuj Olívii."
"Koho? Ona se jmenuje… A je to dívka!"
"Ano."
"Také bych ji rád poznal."
"Jednou se setkáte. Ale teď ne. Ještě není tvůj čas. Jdi a konej, co je ti souzeno."