Ztratila jsem tě..

Ztratila jsem tě. Tam, v té poušti neupřímnosti. Nestačila jsem ti. Ty jsi kráčel bez ohlédnutí dál. Volala jsem na tebe, křičela, ale ty jako by jsi mě neslyšel. Možná jsi mě nechtěl slyšet..
Ztratila jsem tě. Tam, u toho rozbitého hrnku kafe. Tehdy se to celé definitivně zkazilo. Bez šance na návrat. Bez šance na cokoli.. Bez špetky naděje..
Ztratila jsem tě. Tam, nad tou ostrou věcí, po které jsem nesáhla už téměř rok. Po ten čas, co jsme byli spolu; co jsme se znali. Celou tu dobu jsem si na ni ani nevzpomněla. Až teď. Znovu.
Ztratila jsem tě. Tam, na té ošuntělé steré lavičce vedle toho vysokého starého dubu, kde jsme se scházeli. Bylo to přesně v půli cesty k mému i tvému domu. Právě tam se naše cesty spojovaly. Nyní už se nesplynou v jednu nikdy.
Ztratila jsem tě. Možná že tam, u jedné z těch bílých kopretin, když jsme běhali po rozkvetlé louce a byli šťastní. Možná, že šťastná jsem byla jenom já. Možná jsem se měla už tehdy ohlédnout..
Ztratila jsem tě. Možná že tě zase najdu. Jako ten stříbrný náramek, co jsi mi tehdy přinesl k narozeninám, ale já ho pak ztratila. Vypadal jsi tehdy, že tě to mrzí snad ještě víc než mě. Jenže já ho pak znovu našla. A od té doby jsem na něj dávala větší pozor. Teď ho mám na ruce..
Ztratila jsem tě. Možná navždy, jen si to nechci připustit. Tu bolest bych asi nepřežila. Sedím tu a civím na mobil a v poslední jiskřičce naděje doufám, že zazvoní. Že se touhle ponurou chladnou místností rozeznějí tóny naší oblíbené. Poprvý jsme na ni tančili..
-Už je to všechno tak dávno.. Doufala jsem až příliš dlouho..
Ztratila jsem tě. Nevím kde, nevím proč, ani co se vlastně stalo. Ale vím jedno. Nikdy tě nevytěsním ze svého srdce. I kdybych chtěla.. -Jenže já stejně nechci. Zůstaneš mi, stejně jako ten třpytivý řetízek na mé ruce. Nikdy se ho nezbavím, nedokážu to..
Ztratila jsem tě. Možná, že se s tím nevyrovnám vůbec nikdy. Možná zbytečně ulpívám na minulosti, ale je těžké se nadechnout a jít vpřed. Je těžké se neohlížet. -Musím se ohlížet, neustále. Bojím se, že bych zase někoho ztratila. Je těžké jít vpřed, když nemáte nikoho, kdo vás k tomu nutí.
Ztratila jsem tě. Možná už jsem vlastně ztratila úplně všechny. Láska bolí, proč tak moc bolí? Nedá se zvládnout, nedá se překonat, nedá se vydržet! Proč je vlastně na světě? Aby nám ubližovala?
Ztratila jsem tě. Nikdy to už nebude jako dřív. Nikdy.. Nikdy se nevrátíš.
-Tak proč ten telefon už k sakru nezazvoní?!
Ztratila jsem tě. Umírám, sama a opuštěná. Umírám společně se svým srdcem, které bilo jen pro tebe a které sis odnesl s sebou.. A nikdy mi ho už nepřišel vrátit. A ani nepřijdeš..
Ztratila jsem tě. Z očí se mi hrnou slzy a padají dolů. Stále dolů.. Už tak moc dlouho. Tak dlouho..
-Jak je to vlastně dlouho?
Ztratila jsem tě. Proč jsem tě ztratila? Co jsem udělala špatně? Co bylo špatně? Proč jsi mi to neřekl?! Snažila bych se to napravit. Snažila bych se.. Ze všech svých sil..
Ztratila jsem tě. Možná už tehdy, když jsme šli po ulici a ty jsi mě ani nechytil za ruku.
Ztratila jsem tě. Možná už tehdy, při tom deštivém dni. -Vždyť víš, jak jsme byli celý den doma..
Ztratila jsem tě. Možná už tehdy, jak jsi mi v noci, když jsem byla nemocná, zapomněl přijít dát pusu na dobrou noc a druhý den jsi odjel, zatímco já ještě spala.
Ztratila jsem tě. Opakuji si to stále dokola, jako by to všechno dokázala tahle pouhá věta změnit.
Ztratila jsem tě. A možná jsem se ztratila já. Ve všech těch lžích a nepřímých narážkách. Poslední dny, co jsme byli spolu jsem už ani nedokázala rozpoznat, co je pravda a co lež.
-Lžeš tak nevinně..
Ztratila jsem tě. Už mě to nabaví stále to říkat, ale musím. Jako by to byla jakási opakovaná navyklá tradice, kterou nelze porušit. Nedokážu ji zastavit..
Ztratila jsem tě.
Ztratila
jsem
tě
.
To tehdy, když ses na mě díval těma prázdnýma chladnýma očima, které pozbývaly života.
To tehdy, když jsem nad teboou stála s tím velkým nožem od krve. Od tvojí krve. Víš, já nenávidím lži.. A tys mi lhal..