Pás

Konečně se mi podaří otevřít oči. S námahou a bolestí, ale podaří. Pohled na všechno okolo mi vyrazí dech. Můj pokoj je přece vymalován žlutou barvou. Proč tedy koukám na bílý strop? Kde to jsem? Rychle oči zase zavřu, snad se mi alespoň trochu uleví od té mučivé bolesti. Neměla jsem je zkoušet otvírat! Bolest neustupuje, pořád mi třeští hlava a jsem stěží schopná udělat jen nepatrný pohyb. Znovu se podívám kolem sebe. Z ruky mi vede hadička a i pod nosem cítím neznámý předmět. Teprve teď si všimnu rodičů. Sedí vedle mé postele na plastových židlích a ani nedutají. To ticho je k zbláznění. Kdyby ho občas neprotnulo pípnutí přístroje, zničí mě. Nemám sílu otevřít pusu a něco říct. Mohu jen ležet a překonávat bolest.
„Karolínko!“ Polekaně sebou škubnu. To vypísknutí projelo mou hlavou jako blesk.
„Probrala se, doktore!“ ucítím na své ruce bolestný stisk a v hlavě další záblesk. Tak ráda bych mámu poprosila, aby mě pustila, aby mlčela, ale aby mě neopouštěla! Na její zavolání se dovnitř nahrnou dva muži v bílých pláštích. Bože, chci zase spát. Ať nikdo nemluví! Ať si mě nikdo nevšímá. Uteču, když zavřu oči? Schovám se před všemi lidmi? Za pokus to stojí. Ale místo vytouženého klidu, se mi před očima začne promítat okamžik, který mě dostal až sem.

Vyjela jsem si s kamarádkou do baru. Večer se vydařil. Hudba hrála nepřežitě a jen samé hity. Z parketu jsme se hnuly jedině, když nás ovládla žízeň.
„Simono, už nepij! Musíme se nějak dostat domů.“
„Neboj, všechno zvládnu.“ zasmála se a opět zamíchala mezi tančící davy. Byla si jistá, že má vše pod kontrolou, tak jsem se začala znovu bavit i já. Tehdy se večer rozjel. S nabídkami na panáka se roztrhl pytel. Asi ve tři hodiny ráno měla Simona dost. Vytáhla z kapsy klíčky a odemkla auto.
„To nemyslíš vážně. Zavolám taxíka!“ vytáhla jsem z kapsy mobil a Simona mi ho s hlasitým smíchem vyrazila z ruky.
„Jsem v pohodě! Škoda utrácet za taxi!“ zatlačila mě do sedadla, rychle nasedla a já neměla na vybranou. Zacvakla jsem pás a toužila být doma.
Simona jela rychle, ne moc rovně, ale nebyl provoz. Když se najednou za zatáčkou vynořilo auto a my ho jen těsně minuly, zařvala jsem: „Zpomal! A zapni si pás.“
„Karolíno si jak moje máma! K čemu pás, proboha? Já umím řídit, jasný?“
„Seš na mol, zastav mi.“
„Už mi lezeš na nervy. Jo, říkala jsem ti o tom deníku?“
„Ne a připoutej se, alespoň kvůli mně!“ začala jsem mít špatné tušení. Simona se přestávala kontrolovat a domů to ještě nějaká minutka byla.
„Jdi do hajzlu s pásem! Našla jsem bratrův deník, někam jsem ho hodila, počkej!“
„Simono, sakra!“ klidně pustila volant a začala něco lovit na zadní sedačce. Natáhla jsem se po volantu a pokoušela se alespoň udržet auto na silnici.
„Zapni si ten pás! Chyť se volantu, Simono!“ zavřeštěla jsem, když naproti nám svítila dvě světla. Blížila se rychle a já neměla šanci se jim vyhnout!
„Hovno pás, tady je ten deník.“ Vítězoslavně se otočila a v zoufalství sáhla po volantu. Přísahala bych, že v okamžiku vystřízlivěla. Strhla volant a kromě auta nabourala i do stromu. Naše BMW zastavilo. Všude byla tma, cítila jsem krev na obličeji a naopak necítila ruku. Ani nevím, jak se mi podařilo odepnout pás a vysoukat se ven. Pršelo! Déšť se na mě snášel jako Boží smilování. Pamatuji si jen vyděšený obličej řidiče z protijedoucího vozu, bolest a vlastní zoufalství.

Obraz se rozplynul, znovu jsem otevřela oči.
„Jak se cítíte?“ dívala jsem se do tváře sympatickému doktorovi. Mamka objímala tátu hned vedle a plakala. Doktor pochopil, že nejsem schopná mluvit a pokračoval: „Měla jsi štěstí, že jsi byla připoutaná. Budeš v pořádku!“ Nepatrně jsem se usmála. Budu v pořádku. Odpojí mě od těch hadiček a bolet ustoupí. Nebude to trvat navždy. Pásy mi zachránily život?
„Simona je v pořádku?“ ta otázka mě stála hodně sil i bolesti, ale musela jsem ji vyslovit. Chci vědět, co s ní je. Chci na ni zařvat, potřebuju si vybít vztek. Ale hlavně se na ni těším.
„Bohužel, tvá kamarádka takové štěstí neměla …“