Padlý anděl

Prolog:
Elena byla anděl. Bez nadsázky. Sestoupila na zem pomáhat lidem. Byla zde jako náhrada za jiného anděla, který se měl brzy vrátit. Ona by se pak vrátila na nebe a vše by šlo dál. Jenže Elena se během svojí služby zamilovala. Mladík, kterého milovala se jmenoval Alexander a věrně jí miloval. Když nastal čas vrátit se, vše se dozvěděl ale pochopil to. Elena prosila andělskou radu aby směla žít na zemi, protože poznala lásku. Rada po dlouhém váhání svolila. Ale dala Eleně varování : „Pokud ti Alexander dá jedinou záminku pro pláč, pokud bys plakala a uronila byť jen jedinou slzu nešťastné lásky, zemřeš.“ A Elena, jistá si Alexanderovou láskou a věrností, tuto podmínku přijala…

Život šel dál. Elena byla od svého návratu na zem téměř pořád šťastná. A pokud jí náhodou bylo smutno odešla do polí. Tam, daleko od lidí, roztáhla svá bělostná křídla a létala. Domů se pak vracela zase šťastná. S Alexanderem byla už dlouho. Téměř tři roky, podle lidského měření. Bydleli v malém bytě na předměstí. Bylo to jejich malé království. V dobách štěstí se smáli, při hádkách hledali kompromisy. Byli nerozluční. Nebo si to alespoň Elena myslela.
Jednoho dne šla opět do polí a létat. Vrátila se brzy. Ze schránky vybrala poštu a odemkla byt. Prošla až do ložnice. U postele stál podivně strnulý Alexander. Byl k ní otočený zády a navíc svlečený do půli těla. Elena to nechápal. Kdy se ho ale pokusila obejít, pochopila. K hrudi si tiskl malou, štíhlou dívku. „Asi bys už měla jít Karin.“ řekl Alexander. Elena se musela posadit. Vše jí najednou dalo smysl. Rozházené oblečení, rozestlaná postel, podivná vůně v pokoji. „Nic to neznamená, miluju jen tebe.“ řekl poté co dívka odešla. „Mlč. Jsou to jen slova.“ Řekla chladně. Zvedla se a odešla z bytu. Alexander vyběhl za ní. Elena šla ulicí. Oči jí najednou pálily a ona nevěděla proč. Ještě nikdy neplakala. „Eleno“ zavolal Alexander. Otočila se. Na tvářích cítila nepřirozenou vlhkost. „Ty pláčeš…“ V hlase měl omluvný tón ale Eleně zněla jeho slova jako rozsudek. Rozsudek smrti. Sáhla si na tvář. Na prstu jí ulpěla slza. Pomyslela si : Je průsvitná. Čistá. Jako andělé. Musím se vrátit. Bez ohledu na kolemjdoucí roztáhla křídla. Najednou tam nestála jen mladá žena v triku a džínsech. Stál tam anděl. Dlouhé blond vlasy, jednoduché bílé šaty, křídla a bosé nohy. Vzhlédla k nebi. „Vracím se domů.“ zašeptala. Odrazila se a vzlétla. Alexander to vše pozoroval úplně tiše. Ale pak si všiml čehosi zvláštního. Eleniny šaty nejdříve zešedly a pak zčernaly. Její zlaté vlasy od kořínků zčernaly. Elena si ničeho nevšimla. Ale když jí začaly šednout křídla, zjistila že je stále těžší letět výš. V tu chvíli si všimla, jakou změnou prošla. A její křídla zčernala. Už s nimi nemohla mávat. Začala padat. Vztáhla ruku k nebi. „Ne já chci domů“ šeptala zatímco se její tělo řítilo k zemi. Dopadla na záda. Necítila bolest. Alexander k ní přiběhl. „Eleno, neumírej. Prosím…“ V očích mu stály slzy. Elena neodpovídala. Plakala. Poprvé a naposledy. Její slzy byly plné smutku a hořkosti. Smutku že už nikdy nedožije život na zemi. Že už se nikdy nevrátí mezi své. Najednou se jí chtělo tak bolestně moc žít a létat. Ale nemohla. Z oka jí stekla poslední slza. Byla naplněná touhou. „Odpouštím ti.“ zašeptala téměř neslyšně k Alexanderovi. Pak vydechla naposledy.

Epilog :
Poté co zemřela, objevilo se opět její lidské tělo. Alexander dlouho plakal nad tím co způsobil. Objímal její bezvládné tělo uprostřed ulice až do noci. Poté jí odnesl. O několik dní poté se konala kremace. Stál tam sám. Sám potom nasedl do letadla. Když se letadlo vznášelo nad loukami rozprášil Elenin popel. Dal jí tím možnost naposledy letět.