Clubbed to death

Běžela ulicemi a nedívala se za sebe ani do stran. Měla jen jediný cíl. Doběhnout tam, než bude navždy pozdě. Mokré šaty se jí lepily na kůži. Sotva popadala dech. I přesto se stále nutila pokračovat. Věděla, že na ní závisí jeden jediný lidský život. Mohla by ho obětovat? Jistě že ano. Ale ten život patřil její lásce, jedinému člověku na zemi, kterého chtěla ochraňovat a starat se o něj. Nedbala na to, že jí kapky deště už dávno rozmočily líčidla. Jen běžela a nad ničím se nerozmýšlela. Chvílemi byla nucena zpomalit, v duchu proklínala ten déšť, který byl prudší a prudší.
Věděla moc dobře, kde ho najde. Na kraji střechy, s obličejem obráceným k obloze, vdechujíc svěží vůni vlhkého vzduchu. Zastavila se, nechtěla jej polekat. Možná, že měla jít k němu, ale neodvažovala se.
„Zůstaň, kde jsi. Nechoď blíž.“ Jeho hlas zněl jakoby z dálky, z ohromné vzdálenosti, kterou nelze překonat, i přestože byl od ní pár kroků.
„Lásko, tohle nemůžeš udělat. Neubližuj mi, nenechávej mě tu samotnou.“ Po tváři jí stékaly kapky deště mísící se s jejími slanými slzami.
„Proč bych tu měl zůstávat? Někomu stále jen obtíž! Ne, to už musí skončit. Slyšíš?! Musí, prostě musí přijít konec!“
„Ne teď, ne tady! Pojď ke mně, vrať se zpátky…“ Její hlas byl tichý, ale naléhavý.
„Proč? Proč bych to měl prodlužovat? Už tak tě trápím dost. Chci to skončit, lásko, už tu nemám co dělat. Tenhle svět není pro mne. Chci být blíž andělům, nestarat se už o nic. Nezabývat se tím běžným životem, co mě ubíjí. Patřím jinam, smiř se s tím.“
„Nikdy, nikdy se s tím nesmířím. Copak nevidíš, že tě miluju?!“
„Taky tě miluju, věř mi. Vždycky jsem tě miloval a navždy budu…“ Než stačila zareagovat, otočil se a vykročil přes okraj střechy. Vrhla se za ním, ale bylo pozdě. Viděla jen jeho tělo v tom zpropadeném mokru tam dole. Jakoby jí někdo zezadu podťal nohy, sesula se na zem. Přes bolest, kterou cítila i v tom nejjemnějším nervu svého těla, nemohla ani vykřiknout. Jen tam tak seděla. V dešti. V zimě. A plakala. Slzy se jí řinuly po tvářích.
Zaslechla sanitku, ale nevnímala nikoho a nic ve svém okolí. Dívala se za obzor města, který spolu tak často sledovali po večerech, když bylo ještě vše v pořádku. A plakala. Stále a stále. Nic nemohlo utišit její nekonečný žal, snad jen smrt. Váhala, zda nemá jít za ním. Tam dolů, do mokra a bláta. Třásla se zimou, i když měla horečku. S jeho životem pro ní skončil i ten její.
Najednou vstala a udělala krok vpřed. Stejně jako on. Teď budu zase s tebou, byla její poslední myšlenka. Cítila na svém těle kapky a pak přišel prudký náraz…a pak už nic. Jen zvuk sanitky a bubnování deště. Ale to už neslyšela.