Kdo že to jsem? (1. část)

".. Vzpříměně jsem se posadila na posteli. Asi jsem se potřebovala uklidnit. Chvilku jsem uvažovala, co udělám´, hleděla jsem na bílou stěnu před sebou. Odděluje mi ložnici od obývacího pokoje. Něco na ní chybělo.." "A můžete si vzpomenout, co chybělo.." "Byl.. byl to.. nebo.. byly to.. nevím," vysoukala jsem ze sebe zkroušeně. "To je v pořádku, pokračovat budeme zase zítra."

~ Na jednu stranu se tu ke mě chovají vstřícně a mile, ale na stranu druhou mě strážci odvádějí do pokoje jako bych nebyla svéprávná (nebo snad opravdu nejsem?) ~

/Slyšíš mě Gabriello? Vnímáš mě?/
"Dej mi už konečně pokoj!" Zařvala jsem zoufale a výhružně zároveň.
/Já ti neubližuju Gabriello, to ty sama./
"Já už nechci! Ne! Nech mě být"

~ Ochranku na pokoj číslo 117 ~
Rozezněl se alarm a už k mé 'cele' běželi dva bezpečnostní ochránci. Takové divadlo kvůli jednomu úderu do skla.

/Gabriello.. Gabriello, poslouchej mě Gabriello, musíš pryč./
"Já.. asi.. jo.. já vím.. ale.."
/Žádne 'ale' Gabriello, ty musíš utéct, nedělej scény a bude to lepší./

---

"Trpíte často samomluvou, slečno Montézová?"
"Já? Samomluvou? Já nevím, možná."
"Vy si nepamatujete?"
"Ne, nebo nevím."
"No, tak tedy přejděme zpět k včerejšímu rozhovoru. Co jste viděla.. tedy.. spíše neviděla na té stěně?"
"Můj dům.. Dávno.. Byla jsem v ložnici, když jsem se probudila z toho strašného snu. A na stěně.. na té holé bílé stěně.. byly tam.. obrazy.. ano.. nikdy bych nenechala prázdnou zeď.. vždycky jsem pro ně měla slabost. Jak si je někdo mohl dovolit sundat?"
"A vzpomínáte si, co se dělo dál?"
"Moje obrazy.. Přišla jsem o své obrazy.."
"Ano, ale.."
"Moment! Vybavuji si ten.. ten modrý obraz.. myslím že.. se slunečnicí. Koupila jsem ho.. snad v.."
"Kdepak jste k němu přišla?"
"Já nevím," začla jsem už poněkud podrážděně. "Já ho ani nekupovala, ne, myslím, že ne."
"A od koho jste ho tedy dostala?"
"To ne. Nedostala jsem ho. To určitě ne. Musela jsem.. namalovala jsem ho.."
"Zajímavé."
"A ty ostatní, ty jsou taky malované mnou. Spousta obrazů.. po bytě by se mi ani nevešly. Já asi byla malířka."
"Děláte pokroky slečno Mntézová, ale dnes již musíme končit. Zítra si opět promluvíme. Naschledanou."

~ Takže já byla umělkyně? Zvláštní.. Teď musím kráčet v prosklené místnosti, jak nějaká gorila v ZOO. Jako na výstavé, ale bez obrazů, beze všeho. ~

/K tomu se můžeš vrátit Gabriello./
"Co? Zase ty?"
/Můžeš se vrátit k tomuhle všemu, stačí jen chtít./

To be continued..