Příběh pro n(ě)ikoho

Venku foukal vítr a bylo chladno. Hned ráno jsem věděla, že tenhle den nebude stát za moc. Probudil mě jiný zvuk než po celý uplynulý rok, jelikož den předtím jsem byla v opravně a můj mobil putoval na reklamaci.
„Hmm, to už mám vstávat?!“ Ale nebylo zbytí. Ten den mě čekala jen samá námaha, nuda a stres ve škole, strach co se mi zase stane, ale také vyhlídka na odpoledne, kdy jsem se měla účastnit jedné akce, která se mi v ten den zdála jako nejlepší věc za těch 24 hodin.
Ani jsem se nenadála a seděla jsem v autobuse s jednou svou známou. Konverzace vázla, nebo nebyla taková, abych slovům a větám, které skládám a poslouchám, věnovala větší pozornost.
Vystoupily jsme do stále ještě setmělého města. Cesta do školy trvala nejspíš hodiny. Byla kamenitá a prašná a ten náznak komunikace mezi mnou a mojí společnicí byl nepatrný. Jak lépe začít den…
Ve škole zase vyhrávalo rádio, songy typu „zpěvák to přehnal s amfetaminem“.
Jak se říká, krásné ráno.
První hodina – matika- to znamená nuda, nuda, nuda. A k tomu ještě za vámi sedí chlapec s nízkovýkonostním mozkem. Paráda. Zadat nesmyslné příklady k zabavení bavícího se kolektivu naší profesorce nepomohlo. Neustále opakovala svou větu: „Bez bavení!“, které nejspíš nikdo v tom hluku nerozuměl. Přestávka byla standardní – plná „inteligentních“ výrazů a zábavného lezení do 3. patra.
Druhá hodina utekla celkem rychle. Hloupé kecy byly nahrazeny opravdovou hloupostí, která se podepsala na výsledcích cvičných testů z jazyka českého.
Velké přestávka aneb kam jsme si vyšlapali, to taky sejdeme.
Třetí hodina – mír a angličtina – peace and English.
Další hodina – aneb samé zkoušení a nuda, nuda, nuda.
A pak to přišlo – zase třetí patro – a fyzika. Zjistila jsem, že jen opravdu velký profesor, dokáže z jednoduché ptákoviny udělat tu nejtěžší písemku. A opět jsem zjistila, že jsem dutá jako bambus.
No a pak konečně poslední hodina – plná práce na pc. Nic moc, ale šlo to.
Pak vytoužená cesta domů. Klidně jdu, už mi ani ten vichr nevadí, dojdu na autobusák, sednu si do zatím prázdného autobusu (ani mi moc nevadilo, že za mnou sedí skupinka pochybných individuum, která si hraje na machry, ani to že nedaleko seděli dva „týpci“ ze speciální školy),
Pak nastupuje známá, autobus se rozjíždí.
Konverzace sem tam vázne, ale už mi to vůbec nepřijde, přece jedu domů.
Ale pak moje oči zachytí povědomé vlasy. A uši. Je to snad…? Nemůže být. Co by tu dělal. Není to možné. Určitě jsem si ho s někým spletla.
Ale pak uvidím i profil s hnědýma očima, a jsem v koncích. Srdce začne pomalu, ale jistě, nabírat „na otáčkách“, mozek přestane poslouchat řeči a duše se soustředí na to jediné – na něj.
Vyskakuje mi na mysl spousta otázek, hromada situací, co se stane, až mě uvidí. Řekne mi: „Ahoj!“ nebo jen přejde bez pozdravu. Nebo také mnohem více.
Nevnímám nic kolem sebe. Jen jej. Pozdrav, který mi dá má spolucestující při odchodu, jen přelétnu jakýmsi blábolem.
Nespím náhodou? Je to všechno pravda? Nebo si to jen má toužící mysl zobrazuje?
Ne, jsem tady a on taky.
A ví, že tady jsem? Co udělá, až to zjistí?
Než jsem si dokázala odpovědět na jakoukoli otázku, už jsem byla doma a věděla jsem, že oba vystupujeme.
Co se teď stane?

Nestalo se nic, ani jsme se totiž nestřetli při výstupu. Myslím, že se naše oči setkali. Snad. A moje duše odcházela zklamaná a srdce probodnuté.
Přišla jsem domů, vyzula boty, slušně a stroze odbyla babičku, která mi nabízela oběd, vyšla po schodech a nahoře se zastavila.
Srdce mi bylo jako splašené, i když už bylo po všem. Má totiž velmi rozsáhlou fantazii a proto tu pro něj byla naděje, že si mě všimnul a šel za mnou a najednou zazvoní u našich dveří. Ale nikdo nezvonil. Bylo ticho. Jen tlukot byl slyšet po celém schodišti.
„Netluč, ty srdce pitomé!“ Poručila jsem opět racionálně myslícím mozkem svému stále zaláskovanému srdci, které mě za chvíli poslechlo.
Pak jsem si uvědomila, že je to už rok, co jsem ho poprvé viděla.
Kolikrát jsem si říkala, že ho nenávidím a nechci ho.
Ale ne.
Jsem pitomá.
Stále ho miluju.
A asi vždycky budu.