Šikana

"Kořínková, k tabuli." vyzve úča spolužačku a já se jen v duchu zlomyslně ušklíbnu.
Když vstává z lavice, podkopnu jí nohy, až se rozplácne na zemi.
"Co jsi to udělala, Dobešová?" rozkřikne se na mě má třídní a pomáhá vstát mé plačící oběti.
"Tohle bylo naposled, jasné?"
"Vždyť se tolik nestalo. Chtěla jsem jen Kořínkové usnadnit cestu. Totiž, aby se k vám dostala rychleji. Víš?" poslední slovo už učitelka nezaslechne, protože celá třída řve smíchy, což je dobře. Tykání by Hrbáčová neboli Hrb, jak jí říkáme, nepřežila.
Zbytek hodiny už přežiju v klidu, i když je to pro mě velký utrpení.

O přestávce se vrhnu ke Kořínce, abych jí znechutila svačinu. Pomůže mi k tomu i můj spolužák Pavel. Prvně si s ní hážeme napříč celé třídy, nýbrž pak skončí v koši. Celá naše třída se opět baví a já jsem spokojena až tehdy, když uvidím Kořínka brečet.
Jedny holky se na mě obořujou a vynadají mi, že už jsem s tím trapná. Neřekla bych. Spíš oni jsou trapní, s tím, jak se jako jediný zastávají zrůdy Kořenářky, Kořínka, Kořky, prostě Kořínkové.

PO 3 MĚSÍCÍCH
Jsem v pasťáku. Jsem tady za šikanu a za ublížení na zdraví.
Vše se stalo tak, že jsem si jen z legrace počkala před školou na Kořínkovou a jen z legrace ji zmlátila. No a pak to se mnou jelo z kopce. Vše se dozvěděla třídní, potom ředitelka, rodiče. Dokonce spolužáci byli všichni proti mně. A tak teď tady sedím, před sebou mám zamřížované okno a zírám ven. V mém pohledu je prázdno a bezduchost. Nelituji toho a ani naopak z toho nejsem odvázaná. Jen lituji sama sebe...