Zmizela

„Drž se.“
„Nemám čeho.“
„Máš madlo.“
„Potřebuju tebe.“
„Ale ty odjíždíš.“
„Slib mi, že se brzo uvidíme?“
„Alespoň uslyšíme.“
„Ne! Slib, že se brzy uvidíme!“
„Nemůžu.“
„Slib to!“

…a autobus se ztratil z mých očí. A já jsem byla ta silná. Já jsem ji držela, když potřebovala. Já jsem nedala znát to, že pomyšlím na něco, z čeho ona mě nemůže dostat, protože začíná nový život, na nové škole, s novými lidmi, v jiném městě. A já měla pocit, že tyhle naše poslední věty napsané na cárech papíru, které jsme si ukazovaly přes okno autobusu, byly naše poslední.

Nadechnout se musím až pod vodou. Nesmím zadržovat dech. Musím vydechnout a strčit hlavu pod vodu a…nadechnout se.

---
Ale vždyť ona byla ta silná. Ta co, nebrečela, když ji kamarádka prosila o slíbené a hlavně brzké setkání. Ona byla ta realistka. Ona neměla sílu nechat v tom kamarádku samotnou. Ona musela za ní. Jen si neuvědomila, že v dalším životě se vůbec nemusejí setkat. Neuvědomila si, že voda ve vaně ji sice zabije, ale nevrátí. Přesto odešla. A teď doufá, že se jejich cesty někde, někdy zase zkříží.
---

Splnila mi sen. Brzy jsme se zase setkaly. Ale takhle já jsem to nechtěla. Ona byla ta silná. Já jsem byla ta, která ji opouštěla a přesto já jsem tady a ona je pryč. Už není ani silná a už vůbec není. Zmizela. Zmizela z našeho společného místa, zmizela ze svojí lavice i ze svého pokoje. Tak to vidí spousta lidí. Vidí to tak proto, že ji nevidí. Já ji ale vidím. Je tam. Všude tady je. Je tady semnou. Nenechala mě samotnou, to by neudělala.