Jsme dvě v jednom

Pozorovala jsem ji jen zdálky.
Parket ji patřil. Tančila pořád s někym jiným. Vždycky se k ní někdo přimotal a hned se s ním spřátelila. Nebyla jsem sama, kdo ji nenápadně pozoroval. Někdo dokonce nepokrytě pootvíral pusu obdivem.
Blikající světla ji dodávaly energii. Věděla jsem to, vždyť jsem ji znala tak dlouho.
U tance přivírala oči, jakoby snad ani nechtěla vidět ty pohledy, ať už závistivé nebo obdivné.

Usrkla jsem z brčka a rozhlédla se okolo. Všechny pohledy směřovaly k ní. Ona ale žádný neopětovala.
Ani ten můj. Sbalila jsem mikinu a pod lehkým nátlakem alkoholu se odploužila k parketu, kde jsem se se svoji kamarádkou, opojenou bůhví čím, rozloučila. Přestože ji chvíli trvalo, než mě rozpoznala, hodila po mě nechápavý pohled. Na očích jsem ji viděla trochu úzkosti.

„Přece mě tu nenecháš? Nemůžu být jen půlkou. Ta tvoje půlka mi bude chybět, kdo mě tady bude mírnit? Přece potřebuju svoji druhou část, která svoji schizofrenní nepřítelkyni drží při pádech.“
„Schizofrenní. To znamená rozdvojenná osobnost. To znáš. To ta tvoje část nás je ta divoká. Ne, já. Jsme schizofrenik. Nemůžeme být stejné. Chápeš?“
A moje část nás zmizela v davu.

Ta její část nás zůstala tančit na parketu. To se němělo stát. Nemůžeme být každá jinde. Jsme jedna osoba.
Jsme jedna a zároveň dvě. Jsme anděl i ďábel, jsme pravda i lež, jsme…
Jsme schizofrenik. Jeden, sám, opuštěný a nehlídaný, jsme rozpustné ve vodě a s hlavou v oblacích, jsme krásné i škaredé, jsme černé i bílé. Neumíme existovat bez té druhé. Máme jedno jméno, ale dvě hlavy, máme jen dvě ruce, ale zkazit toho dokážeme spoustu.
Jsme schizofrenik.