Modrá

Zakalená slza
na indigové řase
padla do pasti
v podobě
černého moře..

Tiše plakala ve svém pokoji. Byla doma úplně sama. Nikdo neslyšel její nářek – ani nemohl. Sourozence nikdy neměla a její maminka, její milovaná maminka, měla minulý rok vážnou nehodu. Smrtelnou nehodu. Od té doby žila sama se svým otcem..
Stěny jejího pokoje byly vymalovány modře. Milovala modrou, milovala nebe. Přála si moci umět po něm létat. Prohánět se se svými milovanými ptáky, bezstarostně a volně. Patřil by jim celý svět.
Všechno měla modré, všechno co jen šlo. Modrý koberec, modrý nábytek, modré židle a na stole modrý ubrus. Milovala všechny její odstíny, i když nejvíce si asi zamilovala právě tmavou indigově modrou. Měla modrou tašku do školy, obaly, většinu oblečení včetně nejrůznějších doplňků a stínů. Na vlasech měla dokonce nabarvené tři pramínky nesmývatelné oslnivé, zářivě modré barvy.
Těžko by jste našli většího milovníka modré, než ji. Nikdo nevěděl, proč si tak zamilovala právě tuto barvu, ale postupem času si na to již lidé zvykli a přestali to komentovat..
Milovala modrou právě pro svou podobu nebe. Indigově modrou pro její podobnost s nočním nebem, kdy bylo právě podle ní tím nejkrásnějším vůbec.
Plakala. Z pomněnkově modrých očí jí padaly průzračné, křišťálově čiré slzy. Dokořán otevřeným oknem zírala na čistou oblohu venku, neposkvrněnou jediným mráčkem. Slunce svítilo a pálilo ji do očí. Vstala, zavřela ho a následně překryla sklo jemnou saténovou světle modrou záclonkou. V místnosti se náhle udělalo nepříjemně dusno a horko, ale jí to takhle vyhovovalo. Měla to jako jedna z těch mála lidí ráda.. Ten pohled na to nekonečné nebe nemohla dál vydržet. Ne, když věděla, že teď tam stejně nemůže. Teď ne..
Uplakanýma očima přejela dveře svého pokoje. Dveře svého vězení. Ty zamčené dveře..
Znovu pomalými krůčky došla ke svému psacímu stolu a zírala na prázdný bílý list papíru před sebou. Sedla si a vzala do ruky propisku.. Sama ještě přesně nevěděla, co chce udělat.
Bezcílně si pohrávala s tužkou mezi prsty a nevěděla, co si má počít. Nikdo nevěděl, že je tady. Nikoho by to ani nenapadlo, všichni si o jejím otci mysleli, že je to přísný a spořádaný občan.
Přestěhovali se, tak dlouho jí trvalo, než si na tohle prostředí zvykla. Než si lidé zvykli na ni a na „její modrou“. A naopak netrvalo dlouho a její otec si získal respekt a masku spravedlivého rodiče.
Ale to všechno se odehrávalo jen na povrchu. Nikdy si tu doopravdy nezvykla, chyběla jí maminka a cítila i slyšela pomluvy a narážky od lidí na svůj vzhled. Její otec všechny ty úsměvy a laskavost pouze předstíral. Nenáviděl svoji dceru – ona to dobře věděla. Dělal jí ze života peklo, aniž by kdokoli cokoli poznal. A ona musela mlčet. Nebo by to bylo ještě horší. Byla by to jediná, nikdy nekončící noční můra..
Uslyšela, jak se otevřely domovní dveře. Ztuhla, přesně věděla co bude následovat. Už tolik měsíců. Slzy neustávaly, ba naopak, jen přibývaly na síle. Proudily jí z očí, zatímco ona seděla ve svém modrém království a čekala. Čekala na nevyhnutelné..
Už slyšela těžké šoupání kroků, které se neomylně přibližovaly přímo k jejímu vězení. Neměla šance uniknout. Byla v pasti. Ve své milované a přesto nenáviděné modré kleci.
„Ne..“, bylo to jen tiché šeptnutí, tichoučký vzdech. Věděla že to přijde, že tomu neunikne.. Nebo..
Hlavou jí bleskla myšlenka, nápad. Možná to byl pošetilý nápad, ale jí připadal jako nejkrásnější na světě. Pohlédla na papír před sebou a napsala na něj jen tři slova: „Skončíš v pekle!!“
Poté vstala a hluboce se nadechla. Byla úplně klidná, věděla, že tahle věc bude správná. Že to je její jediné, poslední řešení. Jinak by tohle utrpení nepřestalo nikdy. Nikdy.. Jen když..
Slyšela, jak se kroky zastavily těsně před jejím pokoje. Slyšela chrastění klíčů. Věděla, že teď je ta chvíle. Jen ať ji třeba vidí. Už jí to bylo jedno, nenávidí ho. Nenávidí!!
Pomalými krůčky došla až k oknu a znovu ho rozevřela, tentokrát úplně dokořán. Ovanul ji čerstvý a nespoutaný závan větru. Nedívala se na hloubku sedmi pater pod sebou, dívala se nahoru, na její milované nebe. Brzy bude patřit jen jí. Brzy bude přímo v něm.. Modrá. Miluje modrou..
Vylezla na parapet a v tu samou chvíli zaslechla cvaknutí zámku. Ve dveřích se objevil její otec. Otec, jehož tvář nepoznávala. Tolik se změnil. Byl plný lačného chtíče, nedočkavosti a hněvu. Tolik ho to změnilo, ne, už to nebyl on. Proměnil se ve zrůdu, prahnoucí jen po tom jednom. Po ní..
Na vteřinu se na něj zadívala. Jeho tvář se najednou změnila. V tu jedinou vteřinu. Najednou se v ní zračil úlek, nepochopení, lítost a možná i výčitky. Ne, nevěřila mu, už ne. Ne po tom všem..
Dobře věděla, že by se zase změnil. To jen teď, tohle je její pravý táta. A vždycky bude.. Tenhle..
Otočila hlavu a s očima upřenýma nahoru zamumlala svá poslední slůvka, mluvící za vše. Nebude mu přece říkat, jak moc ho má ráda a jak ji to mrzí. Nemá ho ráda, už ne. Nemrzí ji to, vždyť to on. Vžďyť právě on ji donutil k tomuhle. Už se nezmění, cítila to v hloubi srdce, on už jiný nebude a kdyby to někomu pověděla, stejně jí to nebudou věřit. Ne, když si o něm tady všichni myslí, jaký to je milující otec..
„Už ne. Nikdy.“
S těmi slovy na rtech skočila. Udělala jediný krok vpřed a už jen padala. Nezavřela oči, stále se dívala na nebe a po tváři se jí stále koulely lesklé slané perly.
Sídlištěm se rozlehl děsivý výkřik. To její otec. Konečně možná pochopil, co způsobil. Ale už to nezmění. Nikdo už to nemůže změnit.
Dál padala vstříc náruči smrti. Bylo to jako by konečně létala, i když dobře věděla, že to bude poprvé a naposledy. -Ale o to však intenzivnější a krásnější..
Na jejích rtech se objevil šťastný úsměv..

Křišťálová slza
na zlaté řase
vyklouzla
do svobody
chladného poryvu větru..