Padlé sny 9

„Vstávat ospalče.“, slyším najednou slabý rozdováděný hlásek a cítím, jak ze mě někdo stahuje přikrývku.
„Hmm – co se dějeee?“, nepodaří se mi potlačit rozespalé zívnutí.
„Snídaně.“, oznámí mi ten hlásek a najednou se moje postel o něco víc prohne, protože na ni někdo přiskočil. Konečně se zvedám a první co vidím je rozesmátý obličejík Emy. Na sobě má modré pyžamko a v ruce svírá jakéhosi plyšáka. Je opravdu roztomilá.
„A kolik je?“
„Sedm. Snídaně je za hodinu, ale já už jsem se nudila.“, upře na mě ty svoje veliký kukadla a já se na ni nedokážu zlobit.
„Tak dobře, jdeme.“, vstávám z postele a rovnou ji ustelu. –Jsem na to zvyklá z domova..
„Pojď, pořádně tě tu provedu.“, chytá mě za ruku a kamsi mě vede.
„Vem si ještě kartáček a tak.. Půjdeme do umývárny.“, znovu mě tedy pouští a já zamířím ke svému nočnímu stolku a potom i ke skříni, kde mám své věci. Ale to už mne vede pryč z pokoje ven do chodby. A já si až teď začínám uvědomovat, že jsem si ani neučesala vlasy.. Musím vypadat hrozně.. Ale co.. Tady to zjevně nikomu nevadí..
Míříme dlouhou chodbou stále dál, až se konečně dostaneme k vytouženému cíli. Nejistě sleduji, jak Ema již zkušeně zamíří k jednomu z umyvadel a začíná se svou ranní hygienou.. Nakonec ji napodobuji a za chvíi už míříme chodbou zpátky.
„Půjdeš se podívat ke mně do pokoje? Budeme si hrát.“, zeptá se a já ty její zářící očka zkrátka nedokážu zradit.
„Jasně.“, odpovím a ona v odpověď vklouzne svou ručkou do mé a začíná mi s ní pohupovat sem a tam. Jen se usmívám a po chvilce dojdeme do jejího pokoje. Otevřela dveře a mlčky mě vyzvala, abych vešla jako první. Ona sama zůstala poněkud nejistě stát na prahu místnosti, jako by čekala, co jí na její pokojík povím.
„Jsi tu sama?“, zeptám se, když spatřím, že pokoj je skutečně malý, i když hezky zařízený a vyzdobený.
„Jo..“, prohodí a konečně vchází za mnou.
„To sis tady takhle vyzdobila ty?“
„Hm..“, odsouhlasí, ale vzápětí ještě dodá: „Líbí se ti to?“
„Hlavní přece je, jestli se tu líbí tobě.“, usměju se na ní, ale nezdá se, že by jí tahle odpověď stačila.
„Líbí.“, ujistím ji tedy a pozorně si prohlížím světle modře vymalované stěny, kresbičky, které pokrývají snad každičký jejiich kousek, pečlivě ustlanou postel a malý noční stolek se zrcátkem, před nímž je pohozeno pár sponek a gumiček do vlasů.
„To jsem ráda.“, rozzáří se zase a s rozběhem hupsne na postel.
„Ty obrázky. To jsi je kreslila všechny sama?“, vyletí ze mě najednou. Zas jednou byla zvědovost silnější než já.
Přisvědčí kývnutím a já je začínám zkoumat podrobněji. Na spoustě z nich je šťastná rodinka, muž, žena a nějaké malé děvče, o němž si domyslím, že představuje Emu. Je zřejmé, po čem touží. Je mi líto, že jí nedokážu nijak pomoci.. Je to nespravedlivé, ona má přece právo na milující rodinu. Možná si to dokonce zaslouží víc než někdo jiný.. Sama říkala, že je tu už docela dlouho. Svět je krutý.
„Jéé!“, vyjekne najednou a zase rychle vyletí z postele a než se vzpamatuju, už mě tahá za ruku někam pryč.
„Co..-..“, vyhrknu jen.
„Snídaně! Já bych na ni úplně zapomněla.“, vysvětluje mi už téměř za běhu, když klušeme dolů do jídelny, kde už jsou snad všichni. Nechápu, proč s tím tolik nadělá, jako by se tu za pozdní příchody snad dávali nějaké tresty. Ale neptám se a poslušně ji následuju.

Snídaně proběhla celkem poklidně. Vzpomněla jsem si na svůj záchvat smíchu, když mi Ema řekla, že tak spěchala kvůli tomu, že se bála, aby zbyla nějaká místa. Ten, kdo přijde jako poslední vždycky prý jen obtížně hledá volno u stolu.. -Dnes se mi pravdivost jejích slov skutečně potvrdila. Musela jsem se smát při myšlence, že mě vůbec napadlo, že se zde za pozdní příchody nějak trestá.. Asi už fakt vidím na všem jen to zlé..
Po snídani jsme šly s Emou k ní do pokojíku a já znovu obdivovala ty její kresbičky.
„Nechceš být malířka?“, nadhodila jsem, protože na její věk je to až pozoruhodně přesné. Na to, že nechodí na odbornou uměleckou školu, kde by jí vše vysvětlili a naučili podrobněji. Myslím, že má opravdu nadání.
„Ne..“, vyhrne po delším zamyšlení. „Ale baví mě to.“
„A už víš, čím bys chtěla být až vyrosteš?“, nedá mi to.
„Jo.“
„A povíš mi to?“, zeptám, když vše nasvědčuje tomu, že sama od sebe mi to neřekne.
„No,..“, na chvilku zaváhá a všímám si, jak očima přejíždí stěny pokoje, aby se na mě nemusela dívat, „Chtěla bych být.. poradce..“
„Poradce?“
„Jako radit a pomáhat lidem, kteří mají nějaké problémy, víš? Bavilo by mě to. Moc..“
„Aha..“, vyhrnu jen. Chápu jí.. -Pokud vůbec někdo může.
„A ty?“, zeptá se nakonec a s růžovým ruměncem na tvářích a upře na mě svůj pohled.
„Já ještě.. nevím..“, cítím se trochu nejistě, když to říkám. Ona má v životě jasno a já ne. I když.. Možná by mě to taky bavilo. Škoda, že nikdo nepomohl našim..
Nic na to neříká a místo odpovědi jen mlčky ukáže na jednu malou skřínku v rohu. Otvírá ji a já spatřím pár starých otlučených panenek a nějaké oblečky. Je na nich vidět, že prošly již mnohýma dětskýma rukama, ale ona je asi musí považovat za poklad..
Vyndá je ven, otočí se na mě a v očích se jí znovu zablýskají ty třpytivé hvězdy: „Pojď si hrát.“..