A byla tma...

Našlapovala jsem tiše po mramorové podlaze, která studila do bosých nohou. Šla od ní zima, až jsem se každou chvíli musela otřást chladem. Venku se blýskalo (na lepší časy), v dálce hřměl hrom.
Pomalu jsem otevřela okno a vychutnávala ten vzduch, který je lepší než sebedražší parfém. Až budu velká, nachytám ho do lahviček a budu prodávat v Paříži. Každý ho bude chtít, hlavně ti z města, kteří neví, jak voní nebe po bouřce, když jste sami ve velkém, osamělém domě s mřížemi na oknech a nemůžete létat, i když moc chcete. Slyšíte ty hlasy v hlavě, hlasitější než hřmění, nebo zvuk motoru letadla, které občas zahlédnu skrz mříže. Hlasy radí:,,Tak už přece skoč! Máš křídla, tak létej!“ Ale já křídla nemám, pláču pokaždé. Na zádech nemůžu žádná nahmatat. Jen jednou jsem měla, na karnevalu v první třídě. Jako otakárek, žluto-černé s modrými a červenými flíčky, které tolik připomínaly maminčiny letní šaty. Nejsem motýlek, ani anděl, který k nám chodil s Mikulášem a křídla měl plná měkoučkého prachového peří.
,,Markétko. Vstávej.“ Budí mě žena v bílém čepci. Nechce se mi vstávat, chce se mi spát!
,,No, tak... Markétko! Jenom si vezmi lék a můžeš zase spát.“ Cpe mi do pusy něco odporně bělostného, strká mi i vodu, abych to mohla něčím zapít. Je to takové naše malé ranní divadlo. Někdy se mi podaří lék nespolknout, ale většinou mi prohlížejí ústa jako u zubaře. Často slýchám dětské křičení ze zahrady, ale nikdy jsem tu žádné děti neviděla. Občas potají procházím všechny pokoje, ale všude jsou jen bílé neskrčené pokrývky, polštáře beze smítka prachu. V poledne sama obědvám, večer sama večeřím. Občas mě pustí na zahradu, je to tu zvláštně prázdné. Taková velká zahrada, plno houpaček, pískoviště a bábovičky barvy duhy.

Mám ráda podzim, když s tou paní v čepci shrabujeme listí a já do něj pak potají skáču, až mám umazané bílé šaty a ona neustále říká, že jsem ta nejzlobivější holčička, kterou měla na starost. Má vodové oči bez výrazu, i když se ústy směje, tak oči zůstavají chladné jako voda, která teče z venkovního kohoutku.
,,Markétko. Pojď k obědu.“
,,Markétko, skoč do sklepa pro sklenici okurek, vezmi tu z první řady.“

V noci když ležím v posteli, co vrže a pod víčky se mi odehrávají miliony příběhů, se otevřou dveře. Jenom na tenkou škvírku, ale světlo z chodby vidím. Nějaký šepot a pak křičení. Drásá mi to hlavu. Chtěla bych ten lék z rána.
,,Skoč! Markétko létej! Markétko! Markétko!“
Dlouhé vlasy zachytávají slzičky. Když najdu nůžky na nehty, stříhám pramen po pramenu. Odpadávají na podlahu, jako mrtvé můry od žárovky.
,,Markétko! Pojď a skoč! Vylez na střechu!“ Křičí hlasy.
Snažím se odporovat, ale nejde to. Seberu vlasy z podlahy a tiše našlapuju po mramorové podlaze, která studí do bosých nohou. Tichounce stoupám do schodů a rukou k sobě tisknu vlasy. V podkroví jsou okna nízko a žádné mříže. Vyšplhám do něj s pomocí stolku na malování. Když vykouknu ven, můžu se poprvé volně nadechnout. Srdce mi buší, když jdu k okapu.
,,Markétko, rozpřáhni ruce a skoč. Křidýlka ti narostou během letu. SKOČ!“
Zavírám oči a skáču. Poprvé mám pocit motýla, ne trapně pastelkově barevného, ale toho opravdového, který otevře křídla jen jednou. V létání je opojný pocit, tak opojný...
A byla tma... Nekonečná tma, která se jí rozprostřela na čele a zůstala tam do dalšího rána, než ji ozářilo slunce a rozfoukal vítr. Stejně jako chuchvalec vlasů z ručičky.

,,Dne 23.3. došlo v místní léčebně k tragédii. Osmiletá Markéta vyšplhala na nezabezpečenou střechu a po mokrých taškách uklouzla. V rukou svírala své vlasy, které si musela ten večer ostříhat. Sestra vypověděla, že Markétka nikdy nevnímala okolní svět, dokonce přehlížela ostatní děti a odmítala si s nimi hrát. Prý je nevidí. Holčičce diagnostikovali poruchu osobnosti spojenou se ztrátou rodičů. Smutný osud, který otřásl naším městečkem by nás měl ponouknout k přemýšlení. Co je za tmou, o které Markéta pořád mluvila?“
Výstřižek z novin, datovaný na 24.3.