Nejbarevnější psycho svět

Byla mladá, hloupá a naivní. Trpěla depresemi a brala drogy. Jako spousta lidí začínala u trávy a ředidel. Tráva na ni nikdy nějak extra nepůsobila, ale po ředidlech se cítila skvěle. Vůbec jí nedocházelo, že jí to ničí. Hlavně tedy mozek. Prostě jí bylo fajn. Cítila se trochu přiopile, ale jí to vyhovovalo. Konečně mohla zapomenout na to, co ji trápilo. V podstatě to nebylo nic opravdového, ale něco uvnitř. Trhalo jí to ten prostor uvnitř. Tížilo jí něco, co nedokázala pojmenovat. Sama sebe nikdy nepřijala jako člověka. Připadala si tak nějak jinak. Člověk z jiné planety? ET mimozemšťan? Občas si nalhávala věci, které nebyly pravda. Myslela si, že má nadpřirozené schopnosti. Měla skvělou intuici a dokázala se vcítit do každého člověka. Jen ty drogy ji pomalu ale jistě ničily. V té době si to však neuvědomovala. Postupem času vyzkoušela extázi, která jí dostala do hravé a rozpustilé nálady. Na zkušenost s pervitinem nerada vzpomínala. Někdo jí ho totiž hodil do pití. Cítila se hrozně, všechno se na ní valilo a málem se ten večer zabila. Nechápala, kdo z přátel jí to mohl udělat. Nechtěla vůbec věřit, že to byl někdo z přátel. Pervitinu se už později nedotkla. Extáze, tráva, cigarety, alkohol a houbičky – to bylo její. Občas přišla nepříjemná halucinace. Plyšový medvídek se jí smál do obličeje. Sáček se vlnil do rytmu taneční hudby. Tyhle stavy neměla ráda. Milovala pouze ty, při kterých se jí alespoň na chvíli ulevilo. Milovala pocit, když zlé a sebeničiví myšlenky odešly. Chtěla žít normálně, bez drog, ale jak mohla, když ji nikdo nechápal? Nedokázala s nikým mluvit, přátel měla málo. Opustili ji, když jí začali deprese. Možná proto začala s drogami, cítila se sama. Chtěla svůj svět. Psycho svět. Barevný a svůj..

Jednou se šla projít. Procházela ulicemi jako tělo bez duše. Nechápala svět, nenáviděla realitu. Postupně došla až na vlakové nádraží, kde si sedla. Vlaky tu jezdily zřídka. Spousta lidí už v dnešní době jezdila raději autobusem nebo autem. Ona se ráda projela vlakem. Měla ráda tu "jízdu". Pomalou, ale takovou hrozně výjimečnou..
Po pár minutách se v zatáčce objevil jeden vagónek. Stoupla si a vůbec nepřemýšlela. Šla pomalu a nastoupila.
"Kam vlastně jedete, slečno?" zeptala se sympatická průvodčí.
"To je jedno.."