Jeden z vás...

Přišel podzim. Na vřesovištích se proháněli zajíci a malí svišti. Od severu přiběhla malá skupina vlků. Tři samci a několik samic se vydalo na každodenní lov k jižní hranici svého teritoria. Jetel tam totiž rostl až do pozdního podzimu a tak se tam shromažďovalo mnoho zajíců. Dnes se však po nich slehla zem. Nejstarší z vlků jménem Lovec se zastavil a zavětřil. „Drápe cítíš to?“ zavrčel směrem ke svému bratrovi. „Cítím...smečka Starého Medvěda.“ odpověděl Dráp. Lovcovi druzi a družky se dostali na hranici teritorií. Najednou zaslechli lehké vytí a před sebou zahlédli zvláštní podívanou. Skupina asi sedmi vlků pronásledovala osamoceného vlka. Ten se rozběhl do kopce na jehož vrcholu stála Lovcova skupina. Když se pronásledovaný vlk dostal za úroveň teritoria smečky Starého Medvěda a ucítil pach nové smečky, zpomalil a nakonec zastavil úplně. Prudce dýchal a tázavým pohledem koukal na Lovce. Ten mu oplácel stejnou mincí. Na znamení pokory si pronásledovaný vlk lehl na záda a znovu se podíval po Lovci. V tu chvíli přiběhla skupina pronásledovatelů. Vedl je samotný Starý Medvěd – vlk který si toto přízvisko získal při lovu na medvěda. Když zahlédl uprchlíka ležet bezbranně na zádech nakrčil se a vyrazil zpečetit jeho osud. Do cesty se mu ale nečekaně postavil Lovec a výhružně zavrčel. „Ještě skok...jsi na mém území.“ „Co je mi do toho. Máš u sebe uprchlíka a já ho chci potrestat.“ „Jak jsem řekl, jsi na mém území. Ještě skok a já a moji přátelé tě vyprovodíme mezi prastaré.“ Starý Medvěd si odfrkl. Nelíbilo se mu, že svou kořist vidí i cítí, že jí má na dosah, ale nechtěl riskovat boj mezi smečkami. Stáhl ocas a vrátil se ke své družině. Když se jim ztratili z dohledu přešel Lovec směrem k uprchlíkovi. „Kdo jsi?“ zeptal se ho. „Jmenuji se Šedý.“ Při bližším pohledu bylo jasné, proč se tak jmenuje. Jeho šedá srst, místy přecházející až do stříbrné, působila impozantně. „Děkuji ti žes mě zachránil. Ale radši už půjdu. Nechci vám dělat problémy.“ „Počkej.“ řekl Lovec a začal se o něčem radit s Drápem a Chlupem, svým synovcem. Společně tvořili trojici která smečku vedla. „Mohl bys u nás zůstat...pokud bys ovšem chtěl.“ řekl nakonec. „Nechci být přítěží.“ „Hloupost. Ber nebo nech být.“ zavrčel Lovec. Z nějakého důvodu chtěl aby Šedý zůstal. A on zůstal.
Po tomto dni se skupina vrátila ke svým doupatům. Žili v jeskyních a vyhloubeninách které vytvořila příroda do jemné pískovcové horniny. Přinesli s sebou několik zajíců, které chytili cestou zpět. Celá smečka se pustila do jídla. Nejlepší sousta připadly Lovci a jeho družce. Zbytek si rozdělili ostatní vlci. Jeden z mladších vlků přecházel od skupiny ke skupince a hledal králíka, který byl podle něj nejtučnější. Našel ho u Šedého. „Dej mi ho.“ zavrčel. „Rozdělme se.“ řekl Šedý. „S přivandrovalcem se nedělím. Dej ho sem.“ „Ne“ zněla prostá odpověď. Vlka to rozčílilo. Skočil po Šedém připraven rvát se. Šedý ale podobný útok čekal a zarputile se bránil. Roztržku ukončil Lovec. „Tesáku! Dost!“ štěknul po mladším vlkovi. Tesák od Šedého odstoupil a odfrknul si. „Usmiřte se. Šedý teď zůstává s námi a já nechci mít ve smečce rozbroje. Nedělá to dobrotu.“ Šedý udělal omluvné gesto. Tesák ho po chvilkovém váhání napodobil. Smečka se rozešla zpět k jídlu. Tesák odešel jíst jinam. Rozhodl se, že se Šedému jednou pomstí za potupu, kterou mu před smečkou připravil.
Na sklonku podzimu a zimy Lovec zemřel. Stalo se to při lovu na kance. Kanec ošklivě poranil Lovce, když se zmítal ve smrtelné agónii. Lovec ještě pomohl svým spolubojovníkům dobít ho, ale poté si jen lehl a počkal na smrt. Celá smečka mu projevila patřičnou úctu. Dráp a Chlup začali řešit otázku, kdo by měl nastoupit na jeho místo. Odpověď se přímo nabízela. Šedý byl ze samců nejstarší, v lovu byl zkušený a nebyl agresivní. Šedý ale jejich návrh rezolutně zamítl. Nakonec museli Dráp a Chlup souhlasit. Přece jen Šedý nepatřil k jejich smečce. Byl u nich teprve pár týdnů. Nemohli se spolehnout jenom na jeho zkušenosti a věk. Smečka by ho jako vůdce nemusela přijmout. Místo něj nastoupil na Lovcovo místo Tesák. Byl z toho nadšený. Stal se vůdcem smečky! Šedému začal upírat nejlepší kusy masa, nechal ho každý den lovit a celkově se snažil znepříjemnit mu život ve smečce. Doufal tak, že se Šedému znechutí takový styl života a odejde sám. Šedý byl ale podivuhodně přizpůsobivý. Lovil bez řečí, své porce přijímal s díky, a dokonce učil starší vlčata lovit. Běhal s nimi po loukách a kopcích, kdykoliv měl čas. Často ho mohli ostatní vlci vidět při přátelské pranici, kdy ho vlčata doslova zavalila aby ho porazila. Vlčice začaly se Šedým sympatizovat a Tesák s tím nemohl nic udělat. Vlčata nebyla jeho starostí a proto ani nemohl Šedému zakázat, aby se s nimi stýkal a učil je. A vypadalo to, že jeho drobné odplaty a tresty na Šedého nepůsobí. Choval se stále stejně přátelsky. Tesáka to vytáčelo. Nemohl ho ani poslat pryč protože by to museli odsouhlasit Dráp a Chlup. A napadnout nebo ho dokonce zabít si netroufal. Mohlo by ho to stát víc než jen postavení vůdce smečky. A to rozhodně riskovat nechtěl. V duchu si ale pořád říkal, že nějaká pomsta přece existovat musí.
Začala zima. Nejdřív jen nejistě. Přízemní mrazíky a lehký sníh však brzy vystřídaly vánice a silné mrazy. Život ve smečce to ale změnilo minimálně. Vlci chodili na lov až okolo poledne, kdy byl den nejteplejší. Nejdříve lovili malou zvěř v okolí svých doupat a poté s vydávali na několikadenní hony větších zvířat. Šedý učil vlčata určovat zvíře a jeho stáří, váhu a jiné aspekty lovu, jenom podle jejich stop. Tesák vymýšlel pomstu. A Dráp s Chlupem měli starosti.
Zima postupovala. Nastalo období nejsilnějších mrazů. Zvěř buď odtáhla nebo se uložila k zimnímu spánku. I když si to Dráp s Chlupem nechtěli dlouho připustit, začala smečka pomalu ale jistě strádat. Zvěře na jejich území ubývalo. Pokud nechtěli riskovat boje s cizími smečkami, museli najít jinou možnost. Přišli proto za Tesákem. „Zima je krutá. Dochází nám jídlo. Zvěř je skoro všechna pryč. Jestli budeme lovit dál, bude na jaře málo mláďat. Musíme něco dělat.“ řekl Chlup. „Asi budeme muset zabít mladé. Přesuneme se pak na západ. Tam jsme letos skoro nelovili, zvěř nám tam může vystačit na zbytek zimy. Na jaře se pak můžeme vrátit.“ „Proč chceš zabít vlčata?“ ptal se Tesák Drápa, potom co přednesl svůj návrh. „Cestu na západ nezvládnou. I kdybychom je nosili. Cesta trvá dospělému v tomhle počasí tři dny! Jestli by nezemřeli cestou, zahynou na místě vyčerpáním nebo zimou. „Ale jsou to naši potomci, naše krev, naše budoucnost.“ vrčel Tesák. „A co tedy navrhuješ“ odfrkl si bojovně si Dráp. „Zůstat na místě nemůžeme. Jinak pomřeme hlady! Není jiná možnost. Všechna mláďata, která neujdou cestu na západ musí zemřít. Mě se to taky nelíbí!“ „Anebo…“ začal pomalu Tesák a v očích se mu zableskla krutost „…anebo zabít Šedého. Nepatří k nám a dospělý sní mnohem víc než několik mladých.“ „nemůžeme Šedého zabít. Vlčice ti to nedovolí, oblíbily si ho. Navíc nám při lovu v mnohém pomáhá. A nejlepší sousta jsi mu odepřel…“ „Mlč!“ zavrčel Tesák. „Vlčice do toho nemají co mluvit. A i když nemá nejlepší sousta sní toho hodně. A navíc, lov zvládneme i bez něj. Starší vlčata už jsou připravena poznat skutečný lov.“ „Nedovolíme ti to.“ řekl Chlup. „Přemýšlejte o tom. Zabijete radši vlastní děti, nebo cizího vetřelce?“ S těmito slovy opustil Tesák Drápa a Chlupa. Věděl, že jim musí dát čas. A že pak budou souhlasit. Jeho pomsta Šedému měla být již brzy vykonána. Při této myšlence měl chuť radostně výt.
Dráp se šel toho dne podívat na svá mláďata. Kromě Chlupa měl se svojí družkou ještě několik čerstvě narozených vlčat. Ačkoliv k nim nikdy necítil silné pouto nebo dokonce lásku, nyní byl na vážkách. Před ním si hrály jeho děti. A on měl dovolit aby je zabili?! Je to pro dobro smečky, opakoval si stále. Aniž by chtěl, začal uvažovat o Tesákově návrhu. Jeho smysl pro přežití smečky a jeho úcta k mrtvému bratru a k Šedému v něm sváděly krutý boj. A nakonec vyhrál pud sebezáchovy. Jeho děti musí žít…
Tesák byl den ode dne agresivnější. Šedému ponechal jen nejhorší kusy toho mála co jim zbylo k jídlu. Několik dní po přednesení jeho návrhu se podvolil nejdříve Chlup a po něm i Dráp. Tesák si teď chtěl zajistit, aby byl Šedý zesláblý až s ním bude bojovat. Tak by hrozilo Tesákovi jen malé nebezpečí, že bude vážněji zraněn. Ačkoliv to na sobě Šedý nedal znát, byl skutečně poněkud zesláblý. Nestěžoval si. Doufal, že až se vydají na západ a začnou znovu lovit, vše ze zlepší. Jednoho dne se vrátil z bezvýsledného lovu. Smečka bude ten den hladovět.Unaveně se svalil ve své jeskyni a téměř hned usnul. Tesák si vyčerpaného Šedého všiml a poslal Chlupa aby oznámil smečce, že ráno odchází na západ. Sám potom vyrazil k jeskyni.
Šedý se vzbudil před večerem. Už byla tma a na nebi vyšel měsíc s hvězdami. Měsíc vrhal své světlo přímo do jeskyně. Najednou něco zastínilo tuto stříbrnou záři. U vchodu do jeskyně stál vlk. Když se pomalu přiblížil poznal Šedý Tesáka. „Děje se něco?“ zeptal se. „Ráno odcházíme na západ.“ „to je skvělá zpráva. Konečně nebude smečka hladovět.“ řekl Šedý. Cítil ale, že něco není v pořádku. Tesák se už od chvíle, kdy vešel do jeskyně, snažil dostat Šedému za záda. Obcházel ho ze všech stran, ale Šedý stál k Tesákovi vždy čelem. Chvíli okolo sebe kroužili. „Co o děláš?“ zeptal se nakonec Šedý. Tesákovi blýsklo v očích. „Ty s námi na západ nepůjdeš.“ vyštěkl a vyrazil do útoku. Šedý uskočil, ale zatím ještě neútočil. Čekal, co se bude dít dál. Do jeskyně vešli Dráp a Chlup. Z jejich výrazu bylo znát, že Šedému nepřišli na pomoc. Blížili se k němu ale Tesák zavrčel : „Ne! Nechte ho mě. Je to moje pomsta.“ Zaútočil znovu a sekl po Šedém tlapou. Lehce ho poranil na zádech. Šedý se tedy začal bránit. Útok střídal útok a boj se protahoval. Dráp a Chlup ani jednou nezasáhli. Tesák měl poškrábaný čenich a Šedý lehce pokulhával kvůli zranění na tlapě. Tesák toho využil a celou svou vahou narazil do Šedého. Ten spadl na prašnou zem jeskyně. „Proč to děláte? Jsem jeden z vás. Jsme si rovni…“ „Ne to nejsme. Nepatříš k nám a nikdy jsi nepatřil.“ přerušil ho Tesák. „ Je to pro dobro smečky.“ řekl Dráp omluvně. Šedý na něm viděl, že ho to mrzí a že tohle nebylo to co chtěl. Pochopil. Ležel dál na zemi i když Tesák zavrčel aby vstal. Věděl že musí zemřít pro dobrou ostatních. Nebojoval. Nemělo to cenu. Tesák na něj ještě chvíli dorážel a působil mu ošklivé rány. Dráp ho ale okřikl : „To už by stačilo. Ukonči to nebo to udělám já.“ Tesák si pohrdlivě odfrkl. Přistoupil k Šedému, sklonil hlavu k jeho krku a překousl mu tepny. Šedý ucítil bolest a teplý proud krve. Zavřel oči a vydechl naposled.
Druhý den ráno vyrazila smečka na západ. Nikdo se po Šedém neptal, všichni věděli. Na konci zimy zemřel Tesák při boji s medvědem. Dráp nastoupil na jeho místo. Své dva čerstvě narozené syny pojmenoval Lovec a Šedý. Život ve smečce šel dál...